Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Linda Klimentová a Vojtěch Horálek: Mlsný zahradník a zelený muž

5. 5.-20. 6. / Chodovská tvrz / Malba

Do 20.6.2015 bude ve výstavních sálech Chodovské tvrze, Ledvinova 9, Praha 11 (dříve Praha 4), přístupná velmi zajímavá výstava obrazů a objektů Lindy Klimentové a Vojtěcha Horálka: Mlsný zahradník a zelený muž. Všechny fotky z výstavy i ze zahájení: Karel Š.

Současná výstava v Chodovské tvrzi představuje díla dvou mladých výtvarníků. Jakkoli se nám můžou zdát jejich díla odlišná, můžeme v jejich tvorbě najít zajímavé spojnice. Anebo můžeme být svědky podnětného kontrastu, kdy naopak ze stejných či podobných zkušeností a zážitků oba umělci vytvoří rozdílné artefakty.

Linda Klimentová
Tvorbou Lindy Klimentové jednoznačně prolíná zájem o tradiční médium závěsného obrazu. Ačkoli autorka často své náměty stylizuje, vždy nechává diváka rozpoznat námět a pohybuje se tak na zajímavé hranici mezi abstraktním a figurativním chápání obrazu.
Z námětového hlediska se Linda Klimentová zaobírá různými tématy, mezi kterými nechybí tradiční krajinomalba nebo figura. K figurám se řadí cykly dívčích postav nebo náměty s cvičícími figurami. Jako krajinomalby bychom naopak mohli chápat rozsáhlejší aktuální cyklus inspirovaný zahradami ve Versailles. Někde mezi oběma těmito náměty stojí rituály, odehrávající se v otevřeném prostoru (Masopust). V současnosti autorčin zájem o světelné kvality zobrazovaných námětů graduje do cyklu inspirovaných ohňostroji, kde bychom mohli cítit barokní zálibu v různých „bengálských ohních“, která značně ovlivnila tvorbu tehdejších umělců (např. Petra Brandla)

Vojtěch Horálek
Tvorbu Vojtěcha Horálka naopak určuje niterné puzení experimentovat s tradičními technikami a náměty. V jeho případě tak jde o nejrůznější koláže, asambláže, umělecké recyklace nejrůznějších materiálů (oblečení, stanových celt, igelitů apod.), které my historikové umění nejčastěji – poněkud alibisticky – nazýváme kombinovanými technikami.
Nesmírně zajímavá je snaha Vojtěcha Horálka přenést umění do přírody a vytvořit tak jakousi formu putovního, „outdoorového“ umění. K tomuto snažení bychom mohli nalézt mnohé paralely v historii, především religiózního umění: např. stany starozákonních Izraelitů, které dodnes rezonují v židovském svátku sukkot či cestovní, skládací oltáříky středověku apod. Ačkoli tyto inspirační zdroje v díle Vojtěcha Horálka nalezneme (motiv stanu je jednoznačný a Přenosný ateliér rozhodně skládací oltáře připomíná) na prvém místě bychom ale měli zdůraznit čerpání z našeho specifického subkulturního fenoménu – ducha trampingu.

Průniky a přesahy
Společné inspirativní zdroje obou umělců můžeme vidět v několika momentech:
Samozřejmý je jejich společný zájem o přírodu a postavení člověka – diváka v ní. Jistý kontrast se jeví u inspirace francouzským, geometrizovaným parkem u Lindy a sino-
japonským pohledem na přírodu u Vojtěcha – motiv poutníka či poustevníka. Nesmíme ale zapomínat, že i v japonském umění ikebany či u čínských zahrad jde o „instalovanou“, upravenou přírodu, která je podobně jako u evropských parků určená k intelektuální kontemplaci. Výrazné impulsy pro čínské krajinářství představovaly okupace Číny cizími nájezdníky (Mongolové, Mandžuové), kdy mnoho čínských intelektuálů prchalo na venkov, kde v poustevnách psali verše a malovali. Toto je zajímavá paralela, k již zmiňovanému trampingu, který pro mnohé také znamenal únik před oficialitami prosazovanými totalitním režimem a můžeme zde tak vidět podobný morální motiv jisté pasivní rezistence vůči vládnoucí moci. U Lindy se tvůrčí inspirace uměním Jihovýchodní Asie nejvíce projevuje v mlžných krajinomalbách, podobně efemerních, jako díla čínských a japonských zenových mistrů nebo u „obtiskávaných“ figur, kde se také spolutvůrcem díla stává náhoda.
Oba umělce také spojuje umělecký zájem o ornament. U Lindy jde o přísnou geometrii parkových labyrintů, zatímco u Vojtěcha o geometrické motivy moderních oděvů, které mají nezřídka podobnou roli jistých „kmenových znaků“, které známe z historie, nezřídka zde cítíme značnou ironii (např. na obraze Západní horal) nebo ve Vojtěchově zájmu o ornamentální kvality písma.
Také inspirativní rozvedení mýtu, u Lindy tradičnějších zatímco u Vojtěcha novodobějších, můžeme vidět v námětech obou umělců. Souvisí to, se specifickou atmosférou jejich děl, která je sice na první pohled odlišná, ale pro každého charakteristická. Tento mytologický impuls patrně také souvisí s tím, že oba umělce vzrušují spíše témata stálejší a dlouhodobější než krátkodeché módní trendy.
Další společný moment představuje zájem o diváka – jinými, odbornými slovy řečeno – o estetickou recepci uměleckého díla. U obou můžeme vidět na jejich obrazech diváky, kteří společně s námi hledí na obraz či přírodu (např. Japonská zahrada u Vojtěcha, Blíženci u Lindy). V sakrálních obrazech středověku či rané renesance se často některé postavy dívají na nás, čímž nás ponoukají, abychom zaujali k zobrazovanému námětu nějaký osobní postoj. U Lindy a Vojtěcha jde spíše o rovinu estetickou, kdy spoluprožíváme zážitek postav na obrazech jimi zachycených.
O čem ale přemítají postavy blíženců, kteří hledí na sochu Castora a Polluxe na Lindině obraze? Napadly by nás mnohé myšlenky, ale samozřejmě těžko říci. Kdo je člověk, který si má oblékat Vojtěchovu poutnickomalířskou bundu? Poutník, umělecký exulant, nezaujatý divák? Opět pouze těžko můžeme definovat, ačkoli bychom o tom mohli sáhodlouze spekulovat. A tím se dostáváme k dalšímu – snad i klíčovému – propojení mezi oběma umělci a to, k přes mnohé citace a narážky, celkovému nejednoznačnému vyznění uměleckého příběhu jejich děl.
Vidím to jako velice cenný podnět, nejde totiž o to, že by umělci neměli svůj jasný názor, či neměli co říci! Nýbrž o to, že své představy o světě a umění divákovi nevnucují ani polopaticky nesumarizují, naopak nechávají diváka spolutvořit, a to tak, že jej nechávají, aby
na základě svých názorů a prožitků pochopil jejich díla po svém. Což je – myslím – jeden z nejcennějších poznatků této umělecké konfrontace, kdy současná výstava předkládá zajímavé srovnání tvorby dvou umělců, stejné generace a stejného výtvarného školení svými východisky často podobné, zatímco „výstupy“ odlišné a potvrzuje tak mnohovrstevnatost a inspirující nejednoznačnost naší současné výtvarné scény.
Jiří Pometlo, 2015



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Linda Klimentová a Vojtěch Horálek: Mlsný zahradník a zelený muž