Do 1. 8. 2026 je v Čítárně Unijazzu, Husitská 22, Praha 3, přístupná velmi zajímavá a silná výstava obrazů Lindy Glanc: Přilítla smrtka z dalekých končin na bílých křídlech sněhových.
Kurátor: Kamil Princ
Název výstavy je inspirován básní „Smrtka“ Růženy Jesenské (1863–1940).
Na místě si budete moci přečíst i pár dalších symbolistně-dekadentních veršů R. J., a to z její tesklivé sbírky Balady a písně (1904).
Lidské srdce sevřené mezi mlýnskými kameny Thanata a Eróta zpívá na malířském plátnu sladké labutí písně. Černý stín smrti flirtuje s paprskem života v schopenhauerovském tanci nezdolné oscilující Vůle.
……………
Štěstí jako pták se ztratí
Štěstí jako pták se ztratí,
nedohoníš jeho let,
utone-li ve hlubinách,
nevrátí se nikdy zpět.
Nevrátí se nikdy zpátky,
štědrost žití – smutná žeň:
zlom svou růži, klekni k hrobu,
zapomeň, ach zapomeň!
Všecky zvony zvonily,
zakvílely, zaplakaly,
stíny se sem vplížily,
v srdce moje kořenem zarůstaly.
Skála vysoká k nebi se zatmívá,
pod ní řeka se šumivě rozlívá,
a tam štěstí mé raněné zapadlo,
v krvavé růži uvadlo.
Co chceš, co chceš, mé srdce,
proč bouříš? vždyť je čas,
bys vyklíčilo v cypřiš
a zatměl se tvůj jas.
Bys rostlo tiše v slunce
svým temným smutkem dál –
a netoužilo po tom,
co už ti osud vzal.
Co dal ti nesmírného,
v to zamysli se spíš:
buď cypřišem a hrobem
a v modlitbu se ztiš!
Není větší dálky k srdci,
nežli té, jež končí v zemi,
nezaplane její obzor,
nezaslzí její přítmí,
všecko bolí a tak studí,
ti, již prosí, jsou tak chudí –
udušeni liliemi.
Ze zahrady kaple šerá,
ze života těžký kámen,
z volnosti jsou pouta sterá,
k otázkám vždy smutné: Amen.
Amen! Ale žádný skutek
nezaplane srdci těmi,
hynou jak sen nevysněný,
účel nikdy nesplněný –
usmrceni liliemi.
Tančily bolesti na plesu velikém,
opilé, jásavé, závratné k usmání,
proč by se nesmály?
Zvedaly paže a na šňůry k ozdobě
navlékly slzy, když zvonilo klekání,
tichounce, tichounce po srdci šlapaly.
Tančily bolesti – co je jim do všeho –
krvavé květy se nad hrobem vypjaly,
jakoby zaplály,
život, ach, ubíhá do moře bez ptaní,
bolesti tančily v šíleném zoufaní,
tichounce, tichounce po srdci šlapaly.
Chtěly se utančit, chtěly se jedem zpít,
krvavě opojit, srdce si rozdrásat,
ach, tiše plakaly,
ubohé bolesti – tančiti přestaly,
padaly, klesaly,
po vlastním srdci, v němž plamenem hořel cit,
do něhož paprsek z nebe pad,
tichounce, tichounce, tichounce šlapaly.
Tys utrhl, mně podal
lupínek zelený –
a řek jsi: „Na památku.“
Ó byl mi souzený.
Ty ani nevěděl jsi –
ty – snad mi souzený,
že hřbitovní zeď líbal
lupínek zelený.
Na mojí louce bolesti kvetou…
Na mojí louce bolesti kvetou
a víc a víc jak v moři hvězd,
těžko je někdy bohatou žatvu
tak v duše soumrak tiše snést.
Toužívám často uštvána k smrti,
by i má radost ulétla,
s radostí bolest – všecko, ach všecko –
a louka má by odkvetla.
………………
Linda Glanc pochází z českého středohoří, které je v její tvorbě důležitým tématem, ke kterému se stále vrací. Studovala grafiku na SUPŠ a Dějiny umění na KTF, kresbě se věnuje od malička, ale pro malbu se nadchla až v posledních letech.
Nechává se inspirovat touhou zachytit proměnlivost krajiny a jedinečnost světelných a meteorologických okamžiků, kde se nebojí barevné exprese, ale ani temnoty. Baví ji hra s
absurdními figurálními vsuvkami do krajiny, kdy dochází až k hranici surreálna, kde balancuje
na hranici kýče a dekadence.
Aktuálně žije a tvoří v Praze, Českém středohoří, nebo Slavkovském lese.
Web: https://glancart.com/
Creative Commons Attribution