Vernisáž Linda Čihařová a Richard Kočí: Osídlená abstrakce

Do 1.6.2019 bude v Galerii kritiků, palác Adria, Jungmannova 31/36, 1.patro, přístupná velmi zajímavá výstava akvarelů Lindy Čihařové a soch Richard Kočí: Osídlená abstrakce.

Průvodní text kurátorky Dr. Vlasty Čihákové Noshiro:

Výstava akvarelů Lindy Čihařové a prostorových plastik Richarda Kočího je založena na analýze vizuálních představ o fungování světa, a zároveň také procesu tvorby, jež se malířka i sochař snaží vědomě reflektovat. U Kočího se jedná o geometrizující abstrakci, vyjadřující elementární události prostorového tvaru jakožto významového znaku, u Čihařové o malířský výraz znakových ekostruktur v elementárním řádu světa.

Linda Čihařová (nar. 1982 v Praze) se ve své tvorbě pravidelně vrací k tématům, spojených se zázračným okamžikem, kdy se neživá hmota proměňuje v živou a následuje další organický vývoj. V současné době se autorka zaměřuje na vlastnosti aminokyselin, jakožto skrytých tendencí v přírodě, z nichž je poskládaná DNA, stavba a životní cyklus bakterií, nejmenších živých tvorů, sídlících i v našem těle. Teoretickou oporu pro své mikrobiologické zkoumání nachází autorka v konzultacích s odborníkem, dr. Tomášem Větrovským, a týkají se buněčných základů života těchto nejjednodušších organismů. Autorka si pro jejich zobrazení vybírá inspirativní jevy, jež mají reálný význam i v našem fyzickém životě. Technicky tyto jevy zpracovává v akvarelových obrazech, jež navazují na její trvalý zájem o základní stavební prvky přírody, ekosystém a krajinu. Nechává volně asociovat svou mysl gestickou tvorbou skvrn, kterou doplňuje více či méně dodatečnou formální úpravou. Svou objevnou hrou tak hledá hranici, kde určitý útvar může být vnímán jako živý tvor a zároveň není ničím víc než pouhou skvrnou. To úzce souvisí s autorčinou základní úvahou, zda jsme schopni určit hranice živé a neživé přírody, či je-li otázka složitější, vázaná na hlediska, pomocí nichž ji sledujeme. V tomto je umělkyni další oporou odborná pomoc Doc. Vladimíra Vondrejse, zakladatele genového inženýrství přírodovědecké fakulty UK, jehož vědecká práce má rozpětí od molekulární biologie ke geometrickým konstrukcím tensegritů. Stejně jako umělkyni ho fascinuje schopnost lidského mozku domýšlet viděnou realitu, kde základem je poznávání vzorů analytického myšlení a snaha vytvořit si konkrétní představu o fungování světa. Je to z důvodu, že chceme-li rozumět sami sobě, musíme porozumět především těm našim nejmenším organickým částem, jež mají rovněž svou strukturu, pohyb a funkční vývoj.

Richard Kočí (nar. 1954 v Praze) pracuje dlouhou dobu na abstraktních plastikách ze dřeva, morfologicky vyjadřujících neviditelnou základní stavbu prostoru. Jeho počáteční tvorba byla charakterizována geometrickými tvary v oblých křivkách – koulí, kuželem, polokoulí, vrtulí apod., každopádně prvky oblouku ve vzájemném prolínání jejich prostorové konfigurace. Provedení plastik z  přírodního materiálu leštěného dřeva pak zdůraznilo měkkost kresebných tvarů, obdařených určitým poetickým vyzněním, jež jim přidávalo na dynamickém účinku otevřených struktur. Za účelem spoutání mnohotvárnosti významu své sochařské představy umělec postupně redukoval objem svých plastik na úsporné minimalistické vyjádření, jejichž vnější tvarové prvky si však uchovávaly možnost uchopení ambivalence a mnoha významových konotací, vrstvících se v procesu našeho vnímání. Autor se snažil vyjádřit „jádro věci“ ve struktuře a stavbě prostoru, avšak zároveň tušil, že mu jeho význam bude vždy unikat někam dál, do blíže neurčeného a pohyblivého pole dění.

V tomto smyslu byly sochy Richarda Kočího vždy obrazem věčného sváru mezi fyzickým a duchovním, hmatatelným a neuchopitelným, viditelným a neviditelným. Později se jeho projekty zaměřily na digitální vize soch, jež se od předešlých lišily. Zůstala sice křivolaká linie jako nosná forma tvaru, protože autor používal moderní materiály jako polymery a pryskyřice, sochařská tvorba však nabyla především na morfologické hravosti a koloritu. Autor se potřeboval posunout o trochu dál, zároveň ovšem ztratil kontrolu nad vlastní výrobou svých soch. Proto se v poslední době opět vrátil ke dřevu jako hlavnímu materiálu a zrodily se nové objekty, jež sice navazují na ty předešlé, ale zase jsou úplně jiné. Autor je osvobodil od zátěže objemu, který už tak postupně odlehčoval a ponechal jim jen jakési obrysové kontury, připomínající kresbu v prostoru. Zajímavé v této nové tvorbě je, že tyto subtilní objekty vznikly jako inspirace z obrazů, které sochař souběžně maloval. Jednoho dne si údajně uvědomil, že chce jejich minimalistické vyjádření nějak přenést do prostoru. V minulosti to ovšem bývalo naopak, jeho obrazy vznikaly z geometrie plastik. Tyto nové objekty tudíž zřetelně navazují na sochy předešlé, zároveň však obsahují v sobě malířskou lehkost a splývají s prostorem, jako by se staly jeho součástí. To je pro autora novým cenným zadostiučiněním.

Vlasta Čiháková Noshiro, kurátorka výstavy