Vernisáž Libor Krejcar – Strážci paměti

Do 18.10.2019 bude v Galerii u Prstenu, Jilská 14, Praha 1, přístupná velmi zajímavá a krásná výstava Libora Krejcara – Strážci paměti.

Libor Krejcar (22. srpna 1961, Hořice v Podkrkonoší) je český sochař a řezbář, autor hudebních textů a básník.

Libor Krejcar v letech 1976-1979 absolvoval obor řezbářství v Učňovské škole umělecké výroby podniku Umělecká řemesla Praha. V době tuhé normalizace vědomě rezignoval na studium na vysoké škole, aby si uchoval nezávislost, a pracoval jako umělecký zpracovatel dřeva u firmy Petrof v Hradci Králové. Poté byl zaměstnán jako restaurátor dřeva ve Státním památkovém ústavu v Pardubicích (1980-1987) a v Bytovém podniku v Pardubicích (1987-1990). Od konce 70. let se přátelil s Ivanem Martinem Jirousem a pohyboval se v prostředí undergroundu a Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, kde se stýkal s Karlem Neprašem a Janem Steklíkem. První výstavu měl roku 1985 v pardubickém PKO. Roku 1987 vystavoval v Committee on the Visual Arts, Massachusetts Institute of Technology, USA. Od roku 1988 žije a pracuje v Heřmanově Městci.

Od roku 1990 se věnuje volné tvorbě. Působí také jako autor a recitátor textů, výtvarník, tvůrce ruchů a hráč na saxofon v undergroundové kapele Tamers of Flowers (Krotitelé květin).

Publikoval v časopisech a novinách Vokno, Revolver Revue, Voknonoviny, Unijazz, Playboy, Reflex, Xantypa, Art+Antiques, Lidové noviny, MF Dnes, Právo, Hospodářské noviny, Instinkt, Atelier, Revue Box, His Voice, Divadelní noviny, Svobodné slovo, Uši a vítr, Rock&Pop, Týden. Je zastoupen v antologii poezie druhé generace undergroundu U nás ve sklepě (Edice Revolver Revue, 2013). V roce 2017 mu byla udělena jako prvnímu Cena Petra Bohunovského (básníka a mecenáše umění).

Zvolený způsob existence v prostředí undergroundu se odrazil i v Krejcarově tvorbě, která se nezabývá aktuálními tendencemi výtvarného umění, ale uchovala si drsnost i sentiment a tvrdost i něhu normálního života. V 80. letech se jeho ústředním tématem staly figury koček – Pantherie. Inspirací k nim byly lidové varianty Sfingy, kdysi zdobící vjezdy do hospodářských dvorů na vesnici, nyní většinou rozpadlé, s trčící armaturou. Dokonale řezbářsky provedené sochy, sestavené z transparentního pravidelného dřevěného rastru, vznikaly postupně v průběhu deseti let od roku 1982. Monumentální symboly nebyly dobovou aktualitou, ani pokusem křísit poselství zaniklých civilizací, přestože individuální ztvárnění každé z devíti soch může být vnímáno jako odkaz k egyptské a asyrské kultuře nebo k baroku. Krejcar v nich řeší především problémy formy a dokonalého technického zpracování dřeva. Finální podoba autonomního plastického díla je projektem designéra, které v českém prostředí nemá žádné paralely. Sochy jsou vytvořeny v dřevěném bloku a zdobené prořezávaném geometrickým rastrem (Pantheria 1986), vybudovány jako precizně sestavený vnější mřížový skelet obrysu figury (Pantheria 1988-1994, 1996, 1997), nebo – jako reminiscence baroka – ozdobeny klasickým řezaným a zlaceným ornamentem (Pantheria-Florentina, 1994). Kočka věnovaná Magorovi je v upomínce na jeho věznění zdobena tetováním (Magorova Valdická kočka, 1983-89).

Krejcar vytváří ve dřevě zcela svébytný a moderní design (Šachy, 1988) a využívá výtvarnou kresbu exotického dřeva (Šachovnice pro Marcela Duchampa, 1988). Sochařovo zaujetí dokonalým přírodním tvarem prozrazují i majestátní dvoumetroví dřevění Rejnoci (1995). V Krejcarově tvorbě se odráží jeho křesťanská víra, ale tradiční figury pojímá velmi střídmě a přetváří je v moderní design, v němž se jako jediný symbol uplatňuje motiv kříže (Dvanáct apoštolů, 1992, dřevo, 120 cm).

Kočky se i v dalších letech staly centrálním motivem Krejcarova výtvarného díla. Některé si uchovávají dravý výraz šelmy s vyceněnými zuby, jiné jsou zobrazeny jako andělská stvoření s křídly, další drží nebo ochraňují významotvorné atributy a mají nezúčastněný výraz ve kterém lze číst inspiraci kresbami Louise Waina nebo scifi maskou Dartha Vadera z Hvězdných válek, Součástí cyklu Lesní hřbitovy jsou hlavy koček, v nichž sochař kombinuje sádrovou sochu s nalezenými částmi koster a dřevo (Pantheria/Hlavy, 2003-2004). Cyklus monumentálních kočičích soch uzavírají Pantheria-Strážci (2005). S cyklem lesní hřbitovy souvisejí i mimořádně expresivní odlitky mrtvých a vysušených potkanů z Jirousova statku (cyklus Magorovi strážci, 2002), které použil k ilustraci jeho knihy Rok krysy.

Série Madony a sloupy (2013) jsou hladce modelované monumentální sochy koček v sádře a porcelánu, stylizované jako strážci. Některé kočky jsou koncipované jako relikviáře, nasvícené zevnitř a ukrývající pozůstatky mrtvých zvířat. Krejcar tak tragickému konci dává nový smysl a nutí citlivého pozorovatele přemýšlet o pomíjivosti, smyslu života, o jeho počátku i konci. Kočky-Madony jsou antropomorfní bysty, které se modlí nebo drží v náručí nejrůznější symboly – ptačí hnízdo, lebku, kostru zvířete, mumifikovanou egyptskou kočku. V jiné sérii koček (Pantheria-navždy spolu, 2012, cyklus Strážci, 2012) Krejcar užívá plastický design s žebry, kterými připomíná litinové sochy Karla Nepraše.

Kromě dřeva a sádry pracuje Krejcar také s kovem, do něhož převedl některé sochy koček (Pantheria, 1989, 1997-98) i ženskou figuru stylizovanou jako kočka (Ema, bronz, 1996). Koncem 80. let tvořil Krejcar kovové ploché reliéfní siluety hlav, kterými se otevřeně hlásí k inspiraci litinovými hlavami Karla Nepraše (Etue pro Naďu P. a Karla K., 1988-1989). Krejcarův originální přínos k dědictví dadaismu s názvem Sen zubní laborantky-Partie pro Marcela Duchampa (polychromované dřevo, 1988, kov, 1989) představuje lidský chrup se šachovými figurkami místo zubů. Kulové hlavy Plivačů ohně (1990), odlité ze sádrového modelu a spojené šrouby, upomínají masky vyřezané z tykví pro svátek Halloween a jsou snad určeny k zapálení ohně uvnitř.

Z kovových odlitků torza lidské figury Krejcar sestavil vlastní verzi Kalvárie i Padlého anděla-ryby (který ale nese název Konec myslivosti v Čechách). Sochy lotrů jsou pokryty tetováním, které odkazuje k vězeňskému folkloru a životu na okraji společnosti, ale zároveň představuje primitivní symboly svobody. Jiný odlitek lidského torza využívá kaligrafické zdobnosti hebrejského desatera a jeho název se vztahuje zároveň k Ráji i k oblíbené místní hospodě (V zahradě Eden, 1990-1994). Cyklus Veraikony jsou reliéfní plastiky, v nichž je potlačena expresivita Venroničiny roušky a abstrahovaná tvář je nahrazena mřížkou z polychromovaného a zlaceného dřeva nebo kovu. Mřížka spíše odkazuje ke geniu loci Heřmanova Městce, který je spjat se sochou sv. Vavřince a jeho atributu – roštu. Do něj je prolnut motiv křesťanského kříže a vržený stín vytváří na podložce svébytnou kresbu. Podobně jako v jiných Krejcarových dílech, je možné číst skryté významy Veraikonu také jako šermířskou kuklu, vězeňskou mříž či konstrukci ochraňující cenný obsah (jako v případě Sekalových schránek).

Mládí prožité v maloměstském prostředí Heřmanova Městce a v marasmu normalizace přivedlo Krejcara ke zdánlivě nesouvisející abstraktní tvorbě, při níž využívá dřevěný odpad i kontrastně zbarvené přírodní materiály nebo popel a skládá je do vrstev mezi skleněné tabule v kovových rámech. Sochařský odpad již předtím použil jako výplň skleněných soklů pro sochy koček. Od roku 1997 začal vytvářet sérii Krajiny těla, která vizuálně připomíná řezy geologickými vrstvami. Tvůrčí proces recyklace materiálu kalkuluje s nahodilostí a je v něm latentně přítomen prvek („křižovnického“) humoru, ale výtvarný účinek nepostrádá monumentalitu (Krajina kolem Heřmanova Městce, podzim 1999).

Dřevěné piliny, kombinované s grafitem a popelem jsou také materiálem pro křehké abstraktní znakové kresby v cyklu Dopisy (1997). Jiný druh kresby představují grafické a dotykové znaky lidské intimity, které jako Krajiny těla vytvářel od poloviny 80. let. Později je provedl jako ryté „záznamy“ křivek nekonkrétní a přesto čitelné tělesnosti v dřevěných deskách (Krajiny těla, 1997-1998) a jako drobné zlacené dřevěné reliéfy (Krajiny těla I-X, 1998-1999).

Hlavy koček užil autor jako podklad pro své prostorové koláže. Autokoláže kočky z plakátu k autorově výstavě se staly součástí sbírky Pražské plynárenské. Pro Jirousovu sbírku Akrostichy vytvořil Krejcar sérii kolážovaných andělských křídel. Materiálem byly poznámkami popsané stránky ze sešitu, některé pomačkané a poznamenané skvrnami různých tekutin, které vytvořily působivé abstraktní obrazce.

Krejcar často užívá jako podklad kreseb zmačkaný papír obarvený čajem nebo fotografie vlhkých a oprýskaných zdí. Kromě kreseb kočičích hlav a soch Pantherií nalézá, podobně jako Ladislav Novák, spontánně vzniklé podoby kočičích či lidských tváří, které dokresluje. Některé byly užity jako ilustrace Jirousových básní.

V cyklu Krajinou výčepu jsou kresby v dubové dýze vypáleny žhavým drátem. Krejcar tvoří kresby také technikou pálení za pomoci zápalných šňůr a oheň vnímá jako očistný živel. Pro cyklus Tváře ohně (2000) (Hlavy, Tváře svícnu, Zvířecí bestiář, Horizonty), který byl původně zamýšlen jako konceptuální projekt přímo na stěně vápencového lomu, použil nakonec lepenkové kartony.

CV: Wikipedia