Vernisáž Legenda Tomáš Vaněk

Už jen do 27.4.2017 se můžete v Galerii Havelka, Martinská 4, Praha 1, přijít podívat na výstavu Legendy Tomáše Vaňka.

Jedná se o šestý díl čtvrté řady výstavního projektu „Legendy Gr2“.

Závěrečná část série, při níž v osmi týdnech od poloviny března do poloviny května představí Galerie Havelka osm osobností. O každé z nich se v prostředí Kokoliova ateliéru Grafika 2 na AVU vyprávějí legendy.

Tři dny před zahájením může veřejnost sledovat práci na výstavě.
Vernisáž vždy v úterý od 18 do 21 hodin.
Výstava je přístupná ve středu a ve čtvrtek od 11 do 18 hodin.

Tomáš Vaněk se narodil v roce 1966 v Počátkách, v letech 1990–1997 studoval AVU v ateliérech Malba 1 a Grafika 2.

„Tomáš došel osvícení, když se učil truhlářem a musel cidlinou (ocelovou škrabkou) škrábat dubové kazety do vysokého lesku.“

„Druhá varianta je, že dostal jediný úkol přeřezat velkej špalek, jenže k tomu se napřed musel naučit všechny ostatní věci od broušení pily až po nevímco. Ten učňák musel být zenovej.“

„Když byl v prváku u Sopka, přišla na klauzury komise s Knížákem, Tomáš nevěděl nic: Byl jste v Hradci? Ne. Byl jste v Brně? Ne. V které době se začaly dělat mariánské sloupy? Nevím. Znáte Kokoliu? Co to je? Dostal napínáka a přestoupil na Grafiku 2.“

„Za dva roky přišla stejná komise k nám, Tomáš byl natěšenej, jenže zrovna na něho musel Knížák odběhnout. Seděli jsme pod dubem, větev spadla Tomovi přímo na hlavu, samá krev, tak aspoň to ho kompenzovalo.“

„‚Jednu dobu vypadal jako Kokolia. Měli stejný zlatý manšestráky, pruhovaný triko a vylepanou hlavu. Všechno ale čistě shodou náhod!‘ ‚Ano, jasná synchronicita. Tom už před AVU obdržel od tchýně těch gatí celou sérii.‘“

„Tuším, že rovněž od ní měl stejná pruhovaná trika, jako jsem i já tenkrát nosil. Přesvědčili jsme na dlouhé roky paní Kratochvílovou, legendární modelku, že jsme bráchové.“

„Navíc jsme společně cvičili taiji s naší kamarádkou Zhaihua, a tudíž vlastně pěstovali stejný princip vnějšího i vnitřního pohybu těla.“

„Taky jsme nosili podobné duhové svetry. Avšak i to byla souhra náhod. Tomáš dostal ten svůj od maminky kluka, kterému zachránil život. Nějaký týpek prý požádal u stánku o nůž, a Tomáš si všiml, že s kudlou zalezl za keř a podřízl si žíly. Tomáš mu vytáhl zapadlý jazyk, přivázal si ho k sobě na mopedu a vezl ho do nemocnice, přežili to taktak, ten kluk pak ještě měl blbý kecy.“

„Pavel Šmíd k tomuhle říká, že Tomáš je pozornej. A že má jakoby sedlácké spojení s přírodou nebo čuch na realitu. Najdeš pár babek, on přinese deset hřibů. Nebo na výletě se zeptal, chcete vidět štiku? Do pár minut ji vylovil. Nesmělo se na ni sahat, aby se neodřela. Hodil ji pak zpátky.“

„Nebo seděli u Karla IV., když se dělilo Československo, pobíhal tam chlap, Slovák, zkrvavenej, celá hospoda se do něj pustila, chtěl zdrhnout, ale nenechávali ho. Pavel se podíval, kde je Tomáš, a ten byl zničehonic uprostřed místo Slováka. A už ho drželi za cop. Nechtěl tu situaci nechat být.“

„Na Grafice dělal Kompoty, umění pro něj tehdy bylo jeden velký kompot. Teď ho zajímá spíš čerstvost.“

„Donutil se dřít půlrok na jedné kresbě podle modelu. Jakoby přeřezával špalek.“

„V ateliéru bylo za tu dobu pár lidí, které jsem nemohl nic naučit. Ne že by byli tak slabí, právě naopak. Katka Šedá je jasnej případ, počítám tam i Toma.“

„Dělá věci jako ze vzduchu, jeho první výstava byly chutě a vůně, i ty šablony jsou děravé.“

„Dodnes věří na kresbu.“

„Stal se přeborníkem v Ladovi. V jednom televizním pořadu vyšvihl s jedním přivřeným okem černou tuší za 16 Kč dokonalého Ladu.“

„V jednom posprejovaném domě na Vltavské si zvou Tomáše, aby jim čas od času znovu nastříkal na fasádu iluzi původních kachliček a zvonků. Po předchozích sprejerech pak zbývají jenom barevné spáry mezi ‚dlaždičkami‘.“

„‚Tomáš působí za všech okolností seriózním dojmem, i kdyby dělal jakoukoli čertovinu nebo blbost.‘ ‚Není to naopak? Ať dělá cokoli sebevíc seriózního, vypadá to, že si hraje.‘“

„Nadšení od Jitky: ‚Evo, je přesný jak hodinky! A jak uvažuje!‘“

„Vymyslel si slovo Participy pro situace, které běžně zažíváme. Pokaždé, když mi ujíždí ruka na eskalátoru nebo se mi shrne v botě krátká ponožka, vzpomenu si na Tomáše Vaňka.“