Vernisáž Legenda Jana Šárová

Už jen do 7.4.2016 můžete v Galerii Havelka, Martinská 4, Praha 1, zhlédnout výstavu – výsledek práce Jany Šárové.

Jedná se čtvrtý díl druhé řady výstavního projektu „Legendy Gr2“.

Během OSMI TÝDNŮ se zde v březnu a dubnu 2016 postupně představí dalších OSM TVŮRCŮ, o kterých se v prostředí Kokoliova ateliéru Grafika 2 na AVU v Praze vyprávějí legendy. Jsou to jak umělci, kteří se prosadili na výtvarné scéně, tak i osobnosti, které léta intenzivně pracují v soukromí ateliéru a jejichž dílo může být pro veřejnost speciálním překvapením.

Galerie Havelka svou dispozicí umožňuje kolemjdoucím pohled do interiéru galerie. UMĚLCI VYTVÁŘEJÍ SVÉ DÍLO PŘÍMO NA MÍSTĚ A TO ZA PLNÉHO „DOZORU“ VEŘEJNOSTI. Přijďte se podívat naživo do Martinské ulice, případně sledujte průběh tvorby na webové adrese www.galeriehavelka.cz/cs/aktuality

Další představenou Legendou je od 2. do 7. dubna JANA ŠÁROVÁ.

Jana Šárová se narodila 1988 v Nymburce, vystudovala SUPŠ v Českém Krumlově a Akademii výtvarných umění v Praze. Žije a pracuje v Praze. Více na http://janasarova.webnode.cz

„Jana chodila každý den jinak oblečená, s jinými vlasy, v jiných botech – jeden den byla dohola i s obočím a další den blondýna s vlasy po zadek… Několik let, možná pořád.“
„Nosí vždycky vysoké podpatky. Hodně vysoké. Po nějaké době to změní postavení pánve a tak je pro ni už přirozenější chodit na podpatkách než bosa.“
„Vypadalo to, že Jana pořád někoho hraje. Jeden rok Dámu v černém, to byly samé punčochy, rukavice a vysoké podpatky. Další rok pravila: jmenuji se Jack. Atd. Ale ona nehrála, normálně to žila.“
„Natočila sugestivní video, kde se nechá pečlivě načesat a pak ostříhat dohola. Avšak nejdůležitější na videu bylo, že obě aktérky měly lodičky na vysokých podpatcích, ačkoli se tyto nikdy nedostaly do záběru.“
„Jana jela na vodáckém kurzu Vltavu, měla svůj stan, několikery šaty, paruky a asi troje lodičky. Křiček ani nemukl. Ráno se vždycky rozepl zip u stanu a Jana vyšla připravená do opery.“
„Jednou přišla celá natřená zlatou barvou, ale jak chodila pořád v něčem podivným, tak všichni dělali, jakoby nic.“
„Jana dělala u Rataje zkoušku z dějin umění v dlouhým kabátě, pod kterým byla nahá. Myslím, že musela přijít ještě jednou.“
„Jana jednu dobu vůbec nespala a kontinuálně bděla, což se jí celkem dařilo, až na to, že pak náhle upadla do spánku, spíš do mdlob, a ještě k tomu v naprosto krkolomné poloze.“
„Představoval jsem si, že Jana bude malovat obrazy jako ‚doplňky do šatníku‘.“
„Měli jsme ateliérové zadání ‚najdi milovníka svého umění‘ a Jana promíchala desítky osudů neznámých lidí, jimž vstoupila do života. Vedlo to k šíleným peripetiím a riskům s tím spojených, které řídila z nočního baru, kde zpracovala barmanku a mimo jiné přiměla asi sto nočních tvorů, aby každý dokonale začmáral formát A3 modrou propiskou. V tom prostředí musela působit jako zjevení.“
„Ona je totiž specialistka na gradování situací, ve kterých nakonec všechny donutí, aby se i oni chtěli ukázat. Nejdřív ukáže sebe, jde s kůží na trh do krajnosti, až pro ostatní začne být nemožné výzvu nepřijmout. Ale nikdo si neuvědomuje, jak to pro ni musí být energeticky strašně náročné – bere se to tak, že u Jany se ničemu nedivíme.“
„Některé legendy o Janě budou odtajněny v 2050, a některé až 2100.“
„Nevím třeba, jestli se může zveřejnit tohle: byl to způsob, jak si koupit lodičky. Vsadila se o pár tisíc s chlápkem, že on sní kilo čokolády. Kilo nevypadá tolik, ale nesní to nikdo. No ale odhaduju, že chlápci byli stejně rádi, že se s nima aspoň bavila.“
„Jana se jednou (?) zničehonic vdala.“
„‚Působila na mě jako punkerka. V diplomce se to konečně projevilo.‘ ‚Ne, to se projevovalo už před přijímačkama.‘“
„Pravá punkerka. Pravá proto, že byla neskutečnej dříč. Každej nepravej punker by si takovou dřinu rozmyslel. Když si umanula, že něco udělá, dělala to, dokud to nedotáhla do maximalistického konce, i kdyby se měla zničit. Ale asi byla nezničitelná.“
„Jo a punkerka taky proto, že byla naprosto věcná. I ty nejšílenější záměry a posedlosti byly ledově věcné, žádné fantazie.“
„Pankáčský mi v podání Jany připadal i další její neznámý rys: potřeba pořádku! Než začala malovat, musela mít uklizeno, v místnosti a asi i v hlavě.“
„Jana si sice zvolila náš ateliér, ale já jsem měl výčitku, že pro ni nejsme tak punkoví, jak myslela, že to dost nehrotíme.“
„K jejím obrazům jsem neměl co říct, to je co říct.“
„Šárka o Janě říkala, že se čekalo, že půjde někam do většího světa. Představovala jsem si to jako místo, kde nejsou žádné maloměstské předsudky, trapné intriky, ti ‚správní‘ a ty ‚správné‘, a vůbec všechno malé a omezené se tam nehodí a nevejde.“
„Čekali jsme s Šárkou, že se Jana vydá ven z českého prostředí, že si nekompromisně najde nějakého světového malíře, kterého uznává, bude se u něj učit a zastíní ho.“
„My se bavíme o Janě, jak jsme ji zažili za dva a půl roku v ateliéru, pak o ní nevíme pořádně nic.“