Vernisáž Legenda Eva Vinopalová

Už jen do 1.12.2016 můžete v Galerii Havelka, Martinská 4, Praha 1, zhlédnout výstavu – výsledek práce Evy Vinopalové.

Jedná se šestý díl třetí řady výstavního projektu „Legendy Gr2“.

V osmi týdnech od konce října do poloviny prosince představí Galerie Havelka osm osobností. O každé z nich se v prostředí Kokoliova ateliéru na AVU vyprávějí legendy – rychlomalířka, psychedelické oko, mondénní farmář, vše-umělec, vlámská harmonie, kuchyňská grafika, vnitřní bastlič, český uprchlík v Číně…

Galerie se stane pro umělce ateliérem vždy od soboty do pondělí. Budeme mít příležitost nahlédnout do procesu vznikání výstavy výkladním oknem Galerie Havelka a také přímým přenosem přes webovou kameru. V úterý proběhne vernisáž, výstava pak bude přístupná ještě ve středu a čtvrtek.

Eva Vinopalová se narodila v roce 1968 v Praze, 1992–1998 studovala AVU v ateliérech Kresba a Grafika 2.

„O Evě nikdo nic neví! Jenom to, že pořád dělá, nenechala toho.“

„Ví se, že učila v Jihlavě dobrou kamarádku Evy Červené. Ví se ještě, že učila na peďáku (na Evropské) ještě před Evou Svoboda Nádvorníkovou. Samé Evy, za tím něco bude!“

„Na zkouškách na AVU se Eva nemohla rozhodnout pro volnou věc. Veronika se jí zeptala, jestli nemá nějaký talisman pro štěstí, ona vyndala z kapsy malou suchou skořápku ze stromu, něco jako kaštan, ale nebyl to přesně kaštan. Nakreslila to zvětšené a vzali je obě, talisman fungoval.“

„Eva má v kuchyni tygra a ve vaně delfína. Nikdy nedopustila, aby se spolu setkali.“

„Víte, jak vypadá? Musí to být paní celkem vysoká, štíhlá, tmavě hnědé, polodlouhé vlasy, nemluví zbytečně, soustředí se na práci, zabývá se hlavně grafikou, případně kresbou, nemaluje, a kdyby jo, tak v plochách.“

„Ba ne, Eva byla podobná jednomu portugalskému studentovi od Lindovského, Pedro Penilo se jmenoval, měli stejné oči, nos i výšku.“

„Ve skutečnosti je pro ni charakteristický neobyčejně bystrý pohled, je úplně normální, energická a úplně v obraze, divím se, jak je možné, že o ní ani my nic nevíme. Bydlí na Praze 1, není ztracená na Šumavě nebo Vysočině.“

„Vůbec se nedá najít na netu.“

„Neznám ji, ale představuju si, že její motivy se shodují s plynutím času v jejím životě, důraz dává na atmosférický detail. To znamená, že kdyby např. kreslila vlastní babičku, nebude se tolik věnovat její tváři, ale spíš držení těla a vzoru na zástěře. Ale nevyšije tu zástěru celou, jen kousíček.“

„Máš trochu pravdu, všímala si takových těch věcí mimo pozornost. Vždycky si v pohledu něčeho nevšimneš, a ona z toho vytahovala právě tyhle neviděné věci.“

„Fotila vrby a olše někde u Berounky a stromovité pilíře na hlavním nádraží. Dělala z toho barevná síta.“

„Eva cíleně malovala do barevných výtažků a fotku tím manipulovala líp než ve Photoshopu. Nevymýšlela si, ale zdůraznila si z toho, co potřebovala.“

„Na první pohled byly její zásahy neviditelné, to až po chvíli si člověk všiml, že se tam nějak přesně organizují obrazové vztahy.“

„Eva dělala fotoprocesy. Tenkrát se nedaly moc sehnat emulze a nic, a ona v kuchyni dokázala natáhnout vrstvu, vysušit, osvítit výtažky, vytisknout, všechno perfektně, ačkoli to byly metrové formáty. Ani z té chemie neotrávila celou rodinu.“

„Už asi dvacet let s ní domlouváme, že nám udělá kurs ‚kuchyňské grafiky‘. Tehdy doma vyzkoušela gumotisk, olejotisk, uhlotisk, bílkový proces, světlotisk, heliogravuru a nevím, co ještě.“

„Eva ve věcech cítila světelnost. To je možná polozapomenutý pojem. Adriena Šimotová mi říkala o světelnosti jako o specialitě českého umění.“

„Vzpomínám si, že zásadně o svých věcech odmítala mluvit. Víc lidí tenkrát pěstovalo přesvědčení, že mluvit o tom je nemorální.“

„Eva působila možná nejistě, ale to byl ve skutečnosti způsob, jak se naladit na nejistotu před obrazem. Pak přinesla věci, které nám vyrazily dech těžko představitelným množstvím práce a jistotou provedení.“