Vernisáž Kryštof Hošek: Omne Animal

Do 13. 9. 2026 je v Galerii Nová síň, Voršilská 3, Praha 1, přístupná velmi zajímavá a silná výstava Kryštofa Hoška: Omne Animal.

Na vás teď vzpomínám, 
co jste dnes mřeli
na ložích v smrtelných, 
v posledních křečích.

Jiří Karásek ze Lvovic

Průvodní text kurátora výstavy Kamila Prince:

Kryštof Hošek (* 1984) je absolventem Akademie výtvarného umění Praha, ateliér figurálního sochařství (prof. Jan Hendrych, ak. soch. Peter Oriešek). Ve své sochařské tvorbě se věnuje převážně figurativním motivům, v nichž kombinuje hyperrealistickou preciznost se snovými a mystickými přesahy. Svými alegorickými a mytologickými náměty v postavách démonů, chimér, melancholických trpitelů a subverzivních femme fatale navazuje na tendence symbolismu a dekadence 19. století. Ty pak obohacuje o psychologické motivy existencialismu, ale i postmoderní prvky satirického popartu. Jeho sochařské realizace jsou přes humorný nadhled často až sžíravě kritické. Autor vystavuje doma i v zahraničí. Jeho díla byla prezentována např. v galeriích DOX, Portheimka, GASK, BOLD, The Chemistry gallery, Národní galerie v Praze aj. 

Název výstavy je inspirován stejnojmennou básní vůdčí osobnosti české dekadence přelomu 19. století, Jiřího Karáska ze Lvovic. Jedná se o úryvek z latinského rčení „Post coitum omne animal triste“, tedy „Každý živý tvor je po pohlavním styku smutný“. Kryštof Hošek se ve své zoologické zahradě chimér a antropomorfizovaných živočichů sexualitě paradoxně spíše vyhýbá a po vzoru Paula Verlaina tvoří raději náznakem než barvou. Výjimku tvoří sousoší souložících krys Revolution Evolution!. Koitus má stvořit nový život, ale pářící se krysy naopak symbolizují triumf moru a záhuby. Psychoanalytický pud života Eros zde soupeří s pudem smrti Thanatem, stejně jako je tomu v Karáskově básni: „Je mi, jak s mrtvolou spal bych dnes v noci / – s mrtvolou mrtvola studená, šklebná…“

Kříženci člověka a zvířete představují démonický produkt zvrácené touhy. Nejen té sexuální, ale i touhy po majetku, kráse a moci. Zvíře je zrcadlem člověka, v němž můžeme pozorovat naše špatnosti. Hoškův Narcis hledí namísto k nebesům na odraz své vlastní tváře. Snad přitom spolu s J. H. Krchovským egodeistně zvolává: „Kdo jiný nežli já? Jsem sobě sám bohem!“ Je zde i návaznost na filozofa Petera Wessela Zapffeho, který označoval člověka za tragické zvíře, které získalo více vědomí, než je schopno unést. Jeho intelekt se mu nakonec může stát evoluční pastí jako příliš dlouhé špičáky šavlozubým tygrům.

Hošek ve výstavě opustil aktuální politické záležitosti a soustředí se na „věčná“ témata jako lidská duše a konečnost života. Navrátiv se k historizujícímu bronzu, stává se časoběžníkem, jenž ahasversky bloudí z jedné doby do jiné. Osciluje mezi biblickými a antickými mýty, které aktualizuje a modernizuje. Důležitou inspirací je autorovi také E. A. Poe a jeho kontrastní střet chladného rozumu se zoufalstvím a temnotou v dílech Zlatý Skarabeus a Havran. Ty Hošek přetransformoval do soch Velká Matka a Carpe Diem, kde krkavec namísto hlavy bohyně moudrosti Pallas usedl na lebku samotné Smrtky.

Smrt se v sochařském cyklu Řeč gest stává hyperobjektem. Nikoliv smrt jedince, ale smrt jako všeprostupující éter záhuby, jsouc přítomná v každé rostlině, zvířeti i člověku. Je nelokální, viskózní a dalece přesahuje měřítko života každého tvora. Možná proto přichází po pohlavním styku smutek, neboť v plození života je zároveň přítomné i jeho oplakávání a pohřbívání. Přesto v nás výstava nevzbuzuje strach ze smrti, ale učí nás hledět s úsměvem a zdviženým prostředníčkem daleko za její horizont. Autor nezírá do propasti mementa mori, ani hédonicky nehledá pozemské memento vivere. Svůj zrak stáčí k nebesům, kam ukazuje kostlivý prst There is more, inspirovaný da Vinciho obrazem sv. Jana Křtitele.

Kamil Princ (kurátor výstavy)