Vernisáž Kristýna Procházková: Lásko voníš dehtem

…no co myslíš , nechala jsem ho tam vyspat a vytopil mi koupelnu. To bylo naposled, fakt, přísahám Jahvemu, na popel Jana Husa a taky Jany z Arku a vůbec na všechny svatý ženy, který se vzdaly lidskýho objetí pro lásku ke světu. Snad stejně stojí spíš za to koukat se z okna ven, jak ty starý báby s fialovýma vasama. Vyklonit se do ulice a nahlas zpívat, tak aby to každej slyšel. Lidi aby zvedali hlavy k obloze, hledali tu písničku a nacházeli přirom růžový mraky nad obzorem, trvalky v truhlících a mladý holky, co kouří na parapetech. Takovej svět se dá snadno milovat. Když vyjdeš večer ven, v posledním denním slunci chladivě teplýho předjaří, courat se po Olšanech a krást umělý kytky z náhrobních kamenů, všechny ty panenky Marie, tak laskavý, ikdyž ze žuly. Jako ty tvoje barevný obrázky, všechen ten veselej živoucí život v nich. Vzpomínky který nemáme, tyhle dějiny nám nepatří a komu by patřily? Možná těm, kdo vědí jak zapálit oheň bez papíru, viď, před spaním poslouchaj mámivý vzdychání namísto pláče. A když už brečej, tak ty slzy chutnaj jako tequila se solí.