Vernisáž Kristina Vašíčková: Prostor času

Do 14. 5. 2026 je v galerii kavárny Velryba, Opatovická 24, Praha 1, přístupná velmi zajímavá a krásná výstava Kristiny Vašíčkové: Prostor času.

Otevřeno po-pá 11-23h, so 17-23h.

Průvodní text kurátora výstavy Petra Vaňouse:

PROSTOR ČASU

,,Kristina Vašíčková (1980), absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (ateliér sochařství, prof. Jiří Beránek) a nedokončeného doktorského studia na FaVU Akademie umění v Banské Bystrici (školitel Boris Jirků), vnáší do sochařské práce napětí mezi procesem a definitivním tvarem. Obě výrazové polarity vnímá jako základní součást lidské přítomnosti v čase a prostoru, jako výraz pro sebe-uvědomění uprostřed nepřehledného a nepřeberného dění, jehož jsme součástí. Jako výraz pro zjemňování rozpornosti mezi fyzickou a psychickou přítomností v neznámém, abstraktním časoprostoru, který si obydlujeme a přivlastňujeme prostřednictvím sítě rozmanitých daností a vztahů (Sevření, 2020). Tato naše přítomnost, jejíž status si uvědomujeme v procesu životní praxe, vzbuzuje otázky. Autorka si je klade prostřednictvím své tvorby (Pohlcující, 2025). Jak vzniká a z čeho se bere linie, tvar, znak, symbol, představa božstva ad.? Proč člověk potřebuje tyto zobecňující znakové soustavy k orientaci ve své vlastní zkušenosti, která se zdá být ve statusu přítomnosti bezprostřední a chaotická? (Přesahy vnitřních dějů, 2023-25).

Cesta k pevnému tvaru vede v sochařství přes kresbu. Kresba u Kristiny Vašíčkové se však osamostatňuje ve svébytné dílo. Vykazuje střídání a prostupování intuitivního i systematického přístupu. Jde o proces zaplňování plochy, zhušťování sítě různoběžných, barevně proměnlivých linií, vytváření center a jejich spojnic. Linie tu jsou projekčně domyšleno předstupněm totální plochy, která však zůstává vědomě otevřena. Jsou výrazem pro otevřený horizont pohybu, který ve svém rozlivu i překrývání reprezentují (Prosakující, 2025). Připomínají vnitřní krajiny, mapy, mentální topografii, cestování po vytčené ploše papíru či plátna. Dokud je vnímáme v měřítku, představují model pohybu suplující pohyb reálný, který byl z objektivních příčin zastaven, nebo zpomalen. Měřítko však vůbec nemusí být závazné. Vzpomeňme si na jeden z klíčových konceptuálních obrazů slavného českého malíře Jana Kotíka Pravdivé vypsání cesty na Kythéru z roku 1965. Součástí tohoto díla je i autorská „textová interpretace“, v níž Kotík divákovi sděluje následující: „Mapa nemá měřítko, prostorová a tudíž i časová dimenze je vaše a nikoliv mapy.“ Z tohoto úhlu pohledu, za této „změny osvětlení“ lze v kresbách autorky rozpoznat jejich „hostící charakter“. Vybízejí k sebeprojekci, k prozkoumání a zabydlení zrakem. Připomínají úkryty, ptačí hnízda (ve smyslu útočiště), přičemž jejich prosíťování vykazuje hnohovýznamový, nejednoznačný – estetický i symbolický charakter. Sítě se vrstvením materializují, papír je protkán trasami a zabydlován kresbou.

Proces, v němž kresby vznikají, připomíná opakovanou činnost – rituál, kterým je běžný čas proměňován v dobrodružství tvorby. Zároveň tento způsob práce umožňuje dělení času, v němž se realizuje amalgám rodinné pospolitosti a prolínání časů věnovaných různým povinnostem a činnostem. Tvorba vzniká vedle dětí, jejichž přítomnost se obtiskuje, nikoliv fyzicky, nýbrž esenciálně v díle autorky jako hravé budování ostrova, skrýše či bunkru. Kresby odkazují na mnohoznačnou roli umělkyně-autorky-matky-ženy, na neklidný, těkající organismus času, na mnohozvíře vztahů, na mnohočas a mnohoprostor, za jejichž opětovným zcelováním stojí autorka. Dělení a skládání prostoru a času odpovídá analogickým výpravám do volné přírody, odkazuje na putování a poutnictví, které lze praktikovat v bytě, kde si hrají, spí nebo se učí děti.

Z druhé strany sochařského díla Kritiny Vašíčkové na nás pak shlíží tematizované lidské postavy a tváře, dospělé i dětské. Například Nevěsta (2018). Ideální představa „nevěsty“ tu před námi prostřednictvím lidské zkušenosti radikálně proměňuje význam. Výchozí označující pojem je modelován, přetvářen a modifikován zkušeností, tedy časem. Pojem se tu sochařsky tranformuje ve fenomén, v němž prostorová skladba vyrůstá z logiky odžitého času. A pak jsou to božstva s konkrétními lidskými tvářemi (Hlava mladého boha, 2015). Cizorodost abstraktního mnohoprostoru nám nastavuje srozumitelnou tvář. Zrcadlí tu naši, lidskou. Božstvo s námi hovoří. Nejsme sami. “

Petr Vaňous, Praha – Košíře, březen-duben 2026