Vernisáž Josef Sudek: A hudba hraje ….

V jeho díle se nabízí sledovat rozšíření pásma projevů, pokládaných v oboru za umělecké. Napřed byly do sfér vyšší kultury prosazovány pozitivy propracované natolik, aby obsah poselství neurčovaly pouze věcné rysy snímků, nýbrž i jejich zušlechtění světelným pojetím. A onu estetizující tendenci v tradicích žánrů výtvarné klasiky rozvíjel rovněž Sudek. Jakkoli se měnily technologie či formáty exponátů, byla a je piktoriální fotografie nadále pěstována. Nicméně Sudek posléze důrazně posunul významové těžiště: vede diváky spíše k reflektování svébytnosti obrazů, než k iluzívní podívané na zprostředkované motivy.

„Ve dvoře tohoto domu měl svůj ateliér fotograf Josef Sudek,“ stojí pod bustou, odhalenou na Újezdě v červnu 1989 za přítomnosti dětské stafáže ve stejnokrojích Pionýrské organizace Svazu socialistické mládeže. Plastiku modeloval Stanislav Hanzík a vypadá k světu: sochař znal Sudka dobře.

Na prostranství za dvěma průjezdy bývá klid. Vedle nízké litinové pumpy se černá plaňkový plot a za ním bují větve stromů a pruty křovin… Zahrady žijí proměnlivostí nálad. Právě tím Josefa Sudka inspirovaly. Dokladem zůstávají i některé z instalovaných exponátů.

Na výstavy v Ateliéru Josefa Sudka míříme stejnou cestou, po níž kdysi chodíval fotograf se svou sestrou, jejich zákazníci a zákaznice, popřípadě další hosté, včetně publika zdejších diskoték. Ty ostatně skýtají pomyslné pozadí mistrovu okřídlenému rčení „… a hudba hraje…“

Josef Moucha

„Udělat obrázek z prostředí, kde se vlastně nic neděje, aby se na něm něco dělo, k tomu je zapotřebí veliké životní zkušenosti. To se dá dělat od padesátky nahoru.“

Josef Sudek, 1959