Vernisáž Jirka Skála: Ztracení a nalezení

V sérii #SelfieNation (2021–2024) Skála fotí přetištěná instagramová selfies, která se odráží na mokré školní tabuli. S nadsazenou doslovností tak potvrzuje reflexivní a didaktickou povahu vlastní umělecké práce, již navíc přehrává využitím blesku a převodem zdrojových snímků do černobílé. Ořezem obrazům upírá původní čtvercový formát, aby je následně zarámoval jako neosobní portrét sociálních aspirací skupiny, hashtagem vágně sebeurčené jako #selfienation. Skálu přitom v první řadě nezajímá generalizovaný narcismus ani normativní formáty přitažlivosti. Proti tomu sleduje především představy o vlastním postavení ve společnosti, stejně jako dílčí postupy, jimiž se tyto představy mají naplňovat. Kýžené, byť zřídka realizované virální šíření vlastního obrazu v takovém náhledu vtěluje touhu po lidském štěstí a společenském úspěchu. Skálova zdlouhavá reprodukční metoda se ukazuje jako potměšilá nápodoba výkonu reprodukční práce: být sám sebou (a tím spíš být sama sebou) se dnes totiž stává neplacenou dřinou. Když Skála reviduje proces vzniku nevlastních selfies, navádí k přehodnocení způsobů, jakými se dnes fotografické obrazy vytvářejí a spotřebovávají. Víc než k virálnosti tak směřuje k posilování imunity. To se zdá zvlášť namístě v prostředí, které svým designem na jednu stranu programově podněcuje aspirace a na druhou stranu ztěžuje jejich naplnění systematickou sociální imobilizací.

Projekt nazvaný Cesta za zdroji současné politické imaginace (2022–2024) se odvíjí od Skálovy fotografické dokumentace druhého dílu první série televizního seriáluAkta X.¹ Série analogových fotosek se virtuálně rozhýbává ve videu, které na Skálovu výzvu zeditoval Jakub 
Fišer a soundtrackem doprovodila Lila Tesla. Skála svůj rewatch populárního seriálu situuje do období posilujícího iliberálního konsenzu, který se nezanedbatelnou měrou šíří prostřednictvím různých konspiračních teorií. V záběrech a protizáběrech výsledného videa vedou agent 
Mulder a agentka Scullyová dialog o autenticitě neurčitých fotografických důkazů. Mulder přitom nepochybuje o existenci extraterestriální konspirace, zatímco Scullyová zůstává skeptická. Občasná prolínačka statických screen shotů jako by potvrzovala Mulderovo podezření, a přitom podtrhovala slova Scullyové, když říká: That’s unreal. Konspiračním teoriím totiž není třeba přitakávat, abychom 
identifikovali moment pravdy, který zahrnují, když se staví proti drolícímu se liberálnímu monopolu na to, co je „realistické“ a co je „racionální“. Slouží-li tento monopol k udržování pokračující normalizace krizového stavu, paranoicko-nekritická metoda konspiračních teoretiků onu krizi paradoxně akceleruje. Svou cirkulární logikou totiž zůstává připoutaná právě k tomu světu, který zavrhuje.
Oba Skálovy projekty tak nepojí jen etymologické spříznění slov aspirace a konspirace, ale i východisko v podobě zevšeobecněné zkušenosti (mimozemského) únosu.

Vojtěch Märc