Vernisáž Jiří Valenta a mysterium uměleckého znovuzrození / informelní tendence v padesátých a šedesátých letech 20. století

Do 15.1.2017 bude v Museu Kampa, U Sovových mlýnů 2, Praha 1, přístupná zajímavá a krásná výstava Jiří Valenta a mysterium uměleckého znovuzrození / informelní tendence v padesátých a šedesátých letech 20. století.

Situace v českém výtvarném umění po roce 1948 byla nelehká kvůli politické situaci. Nový režim si záhy začal osobovat právo dohledu nad kulturním životem obyvatel v Československu. Socialistický realismus se stal oficiální doktrínou, s níž se mělo problém vyrovnat stále více umělců především z řad mladší generace nastupující na výtvarnou scénu v padesátých letech. Kromě státem jednoznačně podporovaných konformních umělců se v této době začalo prosazovat několik pluralitních proudů. Východiska pro vlastní tvorbu autoři hledali zejména v koloristické tradici avantgardy, v imaginativním surrealismu, grotesce a hlavně informelu, který je dnes možná nejvíce čitelnou ozvěnou doby.

Jiří Valenta se narodil v roce 1936 v Praze, kde i vystudoval uměleckoprůmyslovou školu a Akademii výtvarných umění. Důležitým způsobem jej formálně ovlivnil František Kupka, názorově především Mikuláš Medek, s jehož tvorbou byl Valenta obeznámen a který mu patrně otevřel obzory při řešení některých témat. V březnu 1960 Jan Koblasa inicioval jednodenní výstavu Konfrontace, která se odehrála ve Valentově libeňském ateliéru. Společně s ním svá díla vystavili Zdeněk Beran, Vladimír Boudník, Čestmír Janošek, Antonín Málek, Antonín Tomalík a Aleš Veselý. Ve Valentově tvorbě jsou nejzajímavější právě jeho rané abstraktní kompozice, v nichž hledá niternější duchovní rozměr. Umocněná beznaděj materialistického a cíleně ateistického Československa se promítla do děl, jako je Triptych nebo cyklus koláží, kompozic vytvořených v krátkém sledu v roce 1960. Protože informačním vakuem pronikaly pouze kusé zprávy o progresivním zahraničním umění, hledali Češi odpovědi na své tvůrčí otázky také v tradici. Velkou roli sehrálo při formulaci českého informelu středověké umění, které nebylo možné zbavit i přes některé pokusy marxistické metodologie duchovního obsahu, jehož tajemství a sdělení mohly být pro výtvarníky o to lákavější, že byly spojovány s autentičností a niterností posvátného prožitku. V tomto směru je koncept českého informelu autonomně originální i ve světovém kontextu. Gotika se pro svoji stylizaci, abstraktní formulaci prostorových vztahů a duchovní náboj stala velkým zdrojem inspirace. Po skončení druhé světové války získalo středověké umění na aktuálnosti především v duchovní pustině padesátých let, kdy intelektuální prostředí vytvářelo alternativní úhel pohledu na existenciální a umělecké otázky, které nemohly získat odpovědi v tehdejším univerzitním prostředí. Zásadní úlohu hrála zejména filozofická literatura katolické moderny diskutovaná například v okruhu umělců kolem Mikuláše Medka. S kategoriemi duchovna pracovali i další umělci, kteří v křesťanství (Antonín Málek aj.) nebo judaismu (kupř. Robert Piesen) spatřovali východiska pro vlastní tvorbu. Duchovno je zde archetypem dokonalosti stojící v příkrém protikladu proti dobově koncipovanému realismu, kdy požadavek spirituality uměleckého díla je hledáním vyššího významu umění jako takového. Na Valentovo jednoznačné ztotožnění se se středověkým uměním ukazuje jak umělcovo označení některých děl za „deskové obrazy“ v šedesátých letech (v sedmdesátých letech již nazývá svá díla „votivními obrazy“), tak i vytvoření semiabstraktního cyklu Pocta Mistru Theodorikovi během emigrace. Pro umělce českého informelu byly zajímavé především otázky vnitřní logiky díla, krásy a její imanence. Tato estetická kategorie byla u Valenty spojena hlavně se světelnými a barevnými kvalitami, kdy krása je v duchovní rovině spjata se světlem a vyzařováním. Proto Valenta vytváří monochromní znakové kompozice strukturálně podobné gotickým archám a snaží se dosáhnout identického prozařování. Transformací hrubé hmoty, jako jsou písek nebo látky, nehledá pouze návrat ke kořenům, ale vytváří meditativní díla spirituální intenzity působící přes zjevnou materiálnost harmonicky nadčasově a odhmotněně. Podobná manifestace umělecké svobody byla blízká i dalším umělcům zejména v okruhu Valentových přátel. Autoři této strukturální abstrakce většinou odmítali jakékoli dohody s vládnoucím režimem. Jejich kritičnost nalezla publikum především po roce 1964. Tehdy došlo díky změnám ve vedení Svazu československých výtvarných umělců a celkově polevování silné cenzury k uvolnění umožňujícímu svobodnější umělecké projevy a hlavně jejich veřejnou prezentaci.

Výstava znamená stěžejní akvizici Musea Kampa, jež minulý rok ze soukromého majetku zakoupilo Koláž II. Jiřího Valenty. Představení estetického potenciálu v jedinečné kombinaci s autentickými artefakty středověkého umění má ukázat možnosti interpretace informelu přelomu padesátých a šedesátých let. Součástí výstavy je přehlídka děl Valentových kolegů ze stejné doby, které mají Koláž II. uvést do odpovídajícího kontextu.

V roce 1968 zůstal Miloslav Moucha (1942) ve Francii – radikální ukončení pražského jara vojsky Varšavské smlouvy neslibovalo příliš šťastnou budoucnost. Za deset let se mu podařilo se z téměř neznámého Čecha vypracovat mezi uznávané malíře, působit jako profesor École des Beaux-Art v Besançonu, iniciovat založení malé galerie, mimo jiné prezentující další Čechy, kteří se rozhodli zůstat za hranicemi Československa. Právě do Besançonu získal pozvání pro Václava Boštíka (1913–2005), který v roce 1979 opravdu přijel – a tím začíná série Boštíkových francouzských pobytů a výstav. Boštíkovi bylo umožněno občas pobývat na Západě, v Jugoslávii měl provdané dcery, a odtud bylo přece jenom možné snadněji vycestovat bez postihů nebo častých kompromisů, které výjezdní doložka do „kapitalistických“ zemí představovala. Mouchův ateliér byl zároveň místem setkání dalších Čechů – Jiřího Koláře (1914–2002), žijícího v Paříži od roku 1980, nebo Jindřicha Zeithammla (1949), který pravidelně přijížděl z Düsseldorfu, kde se po emigraci v roce 1972 usadil.

Všechny čtyři přátele spojovalo – i když v různých formách a provedeních – intenzivní hledání určitých vnitřních principů, které ovlivňují krajinu, vesmír, prostě způsob chápání přírody i všehomíra. V jejich dílech se objevují základní geometrické tvary, pomocí nichž jsou budovány zdánlivě jednoduchá, ale obsahově velmi silná díla – jakkoli to může znít jako protimluv, označení metafyzická geometrie může být klíčem k chápání jejich díla. Geometrie jako hledání univerzálního řádu, metafyzika jako snaha ztvárnit nehmotné či duchovní jsoucno.

Výstava představuje práce vzniklé v osmdesátých letech, tedy z období jejich setkávání. Cílem expozice však není hledání vnějškových podobností nebo odlišností či inspiračních zdrojů, neboť mnohem podstatnější pro nás je poukázat na jejich obdobný způsob vidění světa vyvěrající ze vzájemně blízkých filozofických východisek.