Vernisáž Jiří Suchý a Jan Homola: Pelmel

Jiří Suchý se narodil 1.10.1931 v Plzni, dětství prožil v Klatovech a v roce 1936 se přestěhoval do Prahy. Už jako dítě školou povinné začal se dvěmi svými budoucími profesemi, ilustroval školní časopis Veška (tj. Veselá škola) a zpíval v kostele. V roce 1944 přišly první „vteřiny slávy“ ve filmu Sobota, kde hrál „dítě vystupující z tramvaje“. Po válce došlo k dalšímu zásadnímu obratu v jeho životě, když na scéně viděl Voskovce a Wericha v Pěsti na oko a posléze Jana Wericha v Divotvorném hrnci. Pod jejich vlivem a vlivem meziválečných básníků začal psát první básně, texty a začal se zajímat o divadelní dění. Od konce 40. let se živil jako grafik v reklamních ateliérech, kde poznal Viktora Sodomu. 

Během vojny (1952-1954) pracoval jako písař a kreslič map a poslouchal (na vojenském ústředí!) rodící se rock and rollovou hudbu z nepřátelského rozhlasu. Po vojně pracoval jako grafik v Propagační tvorbě. Tehdy mu také Viktor Sodoma, který zakládal rock and rollovou skupinu, nabídl 150 Kčs za každý text, který mu napíše. Do skupiny navíc potřeboval kontrabasistu, tak si Suchý za 750 Kčs koupil basu, ač na ni vůbec neuměl hrát, ale naučil se doma za pár dní základy a začal s V. Sodomou aktivně vystupovat jako člen skupiny Akord club (jejíž název také vymyslel). Brzy se stali hvězdami Reduty na Národní třídě, vystupovali zde od roku 1957 a první píseň, kterou si Suchý na pódiu „profesionálně“ zazpíval, byla písnička Půl párku. V Redutě se také Suchý seznámil s Miroslavem Horníčkem a s mnoha osobnostmi naší kulturní scény. Horníček byl nadšený Suchého texty a společně připravili pásmo Pondělky s tetou, ovšem zcela zásadní bylo, že právě Horníček do Reduty jednou přivedl svého přítele Jiřího Šlitra, který Suchému nabídl, že zkusí zhudebnit jeho texty. První, který zhudebnil, byla Píseň o Hamletovi (když předtím odmítl třeba Kočku na okně, že „je to moc jednoduchý“). A zatím ve studiu Strahov 10. prosince 1957 historicky první text Jiřího Suchého na gramofonovou šelakovou desku nazpíval Rudolf Cortés, byl jím Růžový pahorek (na melodii slavného hitu Blueberry Hill.

Jedním z návštěvníků Reduty byl i Karel Vlach a ten přesvědčil Suchého (mnoho práce mu to nedalo), že jeho Blues pro tebe natočí s Josefem Zímou v profesionálním studiu pro Supraphon. První český rock and roll na desce (ještě šelakové) se stal vzápětí obrovským hitem, prodalo se jej kolem 160 000 kusů. Suchý s Ivanem Vyskočilem, Ljubou Hermanovou a dalšími založil Divadlo Na zábradlí, ale po uvedení první hry Kdyby 1000 klarinetů, dali ostatní najevo, že Suchý na pódium nesmí, protože je neschopný jakéhokoliv hereckého projevu. Díky Horníčkovi se tehdy seznámil se svým vzorem Janem Werichem. Když se ten dozvěděl, že Suchý pomýšlí na vlastní divadlo, nabídl mu, ať u jeho ABC udělají pobočku, menší scénu nazvanou Sputnik ABC, ale Suchý odmítl, tušil, že by s kolegy neměli ten správný prostor a že by se museli dost podřizovat, což Werich po letech sám uznal. Suchý sice po částečném vyhazovu z Divadla Na zábradlí zůstal jako píšící autor (hra Faust, Markétka, služka a já), ale frustrován ze situace založil roku 1959 s Šlitrem a jazzmanem Ferdinandem Havlíkem vlastní divadlo Semafor. 

30. října 1959 měla premiéru jejich první hra, hudební komedie Člověk z půdy. V této hře vystupovali kromě amatérů také profesionálové (v roli spisovatele Antonína Sommera Miroslav Horníček a Miloš Kopecký, později i František Filipovský). Jiří Suchý se obsadil do role Malého lorda.

V roce 1960 Semafor uvedl tři premiéry Ukradený měsíc Ludvíka Aškenazyho s texty Jiřího Suchého, písničkový pořad Zuzana je sama doma a komedii Taková ztráta krve, na všech měl Suchý výrazný podíl.

V roce 1961 vznikl pořad s povídkami Jiřího Suchého a básněmi Christiana Morgensterna Papírové blues a další písničkové pásmo Zuzana je zase sama doma.

V této době se začala objevovat ideologická kritika, podle níž jeho hry nejsou vhodné pro pracující lid. Důsledkem toho byla v jejich působišti, v divadélku Ve Smečkách (dnešní Činoherní klub), o divadelních prázdninách roku 1961 zahájena rekonstrukce, která se protáhla na neurčito a Semafor tak přišel o stálé divadlo.

Po ztrátě stálého divadla prosadil Jiří Suchý svoji představu komornějšího divadla a rozešel se s některými členy (např. Waldemar Matuška, Eva Pilarová). Tento krok byl i snahou vyjít vstříc kritice a řešit ekonomické problémy. V divadle tak zůstal jen on, Šlitr a několik Semafor-girls. V této situaci Suchý uvedl svoji starší hudební revui Šest žen. Další hrou, kterou spolu s J. Šlitrem vytvořili byl kabaret Jonáš a tingl-tangl. Právě v tomto období vznikla jeho image jako jemného komika a zpěváka se slamákem a hůlkou. Toto představení bylo velmi populární a Semafor získal prostory v pasáži Alfa na Václavském náměstí.

V druhé polovině 60. let došlo k navenek neviditelnému rozkolu mezi Suchým a Šlitrem, nicméně dvojice profesně zůstala spojená a osobní spory srovnali až po několika letech během zájezdu do Německa v roce 1968. Právě tehdy se dle slov J. Suchého teprve stali opravdovými blízkými přáteli, do té doby byl jejich vztah více či méně pracovní. A to už přišel osudový srpen roku 1968, který zastihl Suchého v zahraničí, nicméně po zvažování emigrace se vrátil z Anglie do Čech a Semafor se v duchu doby stal i politickou scénou. Oba Jiří podepsali petici Ludvíka Vaculíka 2000 slov. V době sovětské okupace v srpnu 1968 pobýval Jiří Suchý v zahraničí, uvažoval i o emigraci, nakonec se ale rozhodl vrátit. V této době píšou oba Jiří druhé pokračování na téma Jonáš,  Jonáš a doktor Matrace (1969). O Vánocích 1969 nečekaně zemřel Jiří Šlitr.

Jiří Suchý uvažoval o zrušení divadla, politická situace počátkem 70. let stále přituhovala a nastalo období normalizace, Suchý odmítl odvolat své předešlé postoje, nepodepsal anti-chartu, čímž si na mnoho let uzavřel cestu do televize, do rozhlasu, desky vycházely jen velmi sporadicky, knihy téměř vůbec, pouze v soukromých nákladech. Nicméně dle svých slov viděl, kolika politikům by udělal radost, kdyby Semafor zavřel, a proto se rozhodl pokračovat i po Šlitrově smrti. Zásadním momentem se ukázalo angažování Jitky Molavcové, která se v příštích desetiletích stala hereckou partnerkou Jiřího Suchého na jevišti. Vynikající kniha Med ve vlasech z roku 1970, která obsahovala prózu i poezii, a soubor textů Růže růžová z roku 1971 se staly na dlouhou dobu jeho posledními publikacemi na pultech obchodů. Už vysázená kniha Ďábel z Vinohrad byla stornována, a Semafor dokonce tehdy poprvé dostal natvrdo stopku. Suchý ale vyběhal, co mohl, seškrtal politické narážky z Revizora v šantánu a po několika týdnech se divadlo znovu otevřelo.

V roce 1972 napsal Suchý hru jako parafrázi Erbenovy Kytice a s hudbou Ferdinanda Havlíka představení dosáhlo největšího úspěchu za celou jeho dosavadní divadelní kariéru. Suchý bojoval i nadále s úřady a cenzurou, byl nucen obnovovat starší hry (Člověk z půdy, Kdyby 1000 klarinetů), komunistický režim jej v divadle omezoval i tím, že umožnil posílení pozic nových hereckých skupin na jeho úkor (Dvořák, Šimek-Sobota, jediná Jitka Molavcová to odmítla). V polovině 70. let se Vasil Biľak údajně nepřesně vyjádřil komunistickému vedení TV : „Udělejte něco už s tím Suchým!„, což bylo pochopeno tak, že s ním mají začít opět spolupracovat. Suchý natočil pro TV jeden pořad, hned dostal další nabídky, živě uváděl Pionýrskou vlaštovku a začal připravovat další pořad pro vojáky. Tehdy už ale překvapený Biľak uvedl na pravou míru záměr svého výroku a ihned zastavil Suchého práci. Do TV tedy opět nesměl, dostal dokonce neoficiální „nabídku“ od strany, ať emigruje za hranice, což odmítl udělat. V roce 1977 díky protekci dramaturgyně Dariny Kubové vystoupil v televizním silvestrovském pořadu, ale vzápětí po drobném nedorozumění naopak kvůli ní dostal zákaz hry Skleněné prkno a vše se vrátilo zpátky, nesměl ani do TV, ani do rozhlasu.

V roce 1982 Suchý po delší době uvedl svoji novou hru Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40. Faust zde podepíše s ďáblem smlouvu, přeje si prožít všechny nevšední zážitky, ale za 500 let, kdy budou lidé lepší, ďábel jeho přání plní a Faust se ocitá v Praze na sklonku druhé světové války.

Po přeřazení Semaforu pod Hudební divadlo v Karlíně dostával Suchý více prostoru, ale byl nucen hrát i v hrách, které nenapsal. Podle kritiků se mu v takových rolích příliš nedařilo (např. Každý má svého Leona). V roce 1984 Suchý se Stanislavem Štepkou a Radošinským naivním divadlem a inscenovali hru Nevesta predaná Kubovi.  Spolupráce s karlínským divadlem začala hostováním ve hře dvojice V+W Golem, kterou upravil společně s Pavlem Koptou.

V roce 1985 se Suchý vrátil k tématu Jonáše hrou Jonáš dejme tomu v úterý. Jonáš jako stárnoucí kabaretiér vystupuje s do něj zamilovanou uklízečkou – Melicharovou, kterou hraje Jitka Molavcová. Suchý s Molavcovou (Stella) vystoupili i v televizním Silvestru se zábavnou scénkou s minimaxem.

Polovina 80. let přinesla zlepšující se situaci. Ačkoliv knihy vydával pouze Jonáš klub v mizivých nákladech, mohl Suchý dokonce po letech natočit film pro televizi (Jonáš a Melicharová), ale tento úspěch byl poznamenán osobní tragédií, když rakovině podlehla Suchého žena Běla, která se celou dobu podílela na tvorbě Semaforu (dělala kostýmy, výpravu, příležitostně obaly desek a v neposlední řadě byla také kritikem Suchého textů. V roce 1986 a 1987 vychází Jiřímu Suchému po dlouhých letech ve vydavatelství Panton Knížka aneb Co mne jen tak napadlo a další kniha Kolik očí má den.

V roce 1986 byla uvedena hra Na Poříčí dítě křičí složena z písniček a bez herecké účasti Jiřího Suchého. Další hra Vetešník (1987) vypráví o starožitníkovi, který své artefakty získává za každou cenu. Zajímavostí je, že tato hra byla napsána anglicky a teprve poté přeložena do češtiny a ruštiny. Poslední hra tohoto období, Výhybka, měla premiéru v roce 1989 a byla opět bez herecké účasti Jiřího Suchého.

V listopadu 1989 se Semafor mezi prvními připojil ke stávce divadelníků a v jeho prostorách se konala řada besed s diváky, přičemž byli zváni hosté, kteří v předchozím období nesměli vystupovat. Hned na počátku roku 1990 dal Suchý z divadla výpověď druhým dvěma skupinám M. Šimka a J. Dvořáka. V té době se také pokoušel o politickou satiru, což ale nebylo přijato nejlépe a tuto pozici raději brzy opustil. 

V 90. letech Jiřího Suchého znovu vydává desky a CD, např.  Suchý zpívá Ježka, Znám tolik písní …), knihy (založil vlastní vydavatelství Klokočí), natáčel filmy pod hlavičkou své soukromé společnost Perplex. Nicméně Semafor přišel kvůli restituci a havarijnímu stavu budovy o prostory v pasáži Alfa. 

Roku 1995 nabídlo Hudební divadlo v Karlíně Jiřímu Suchému malý sál v podzemí divadla. Jiří Suchý této nabídky využil a ještě téhož roku se do těchto prostor Semafor nastěhoval. Tyto prostory jednak odpovídaly potřebám tohoto divadla a jednak zajistily Suchému stálou scénu.

Na úvod vymyslel Suchý variabilní představení, které nazval V hlavní roli písnička. Představení spočívalo ve zvaní hostů, kteří Semaforem prošli. V roce 1996 Suchý vystupoval v jakési one-man-show, která se jmenovala Je mi nějak Česko a Jiří Suchý zde zpíval a diskutoval.

V roce 1997 vznikl tradiční semaforský muzikál Mé srdce je Zimmer frei, který měl značný úspěch. Poté Suchý připravil několik představení, která neobsahovala nic jiného než sázku na jeho tradiční publikum (Únos turecké houslistky, Galakoncert a jiné Ptákoviny, Pré). Tento trend roku 1999 podtrhlo oblíbené téma Semaforu Zuzana, tentokrát pod názvem Zuzana se vrací.

V roce 2000 napsal Suchý uvedl hru Noc v synagoze aneb Tajemství Brunhildiny punčochy, která vybočila z jeho poslední tvorby. Děj je o tom, jak se setkal Adolf Hitler se Stalinem v jedné vídeňské kavárně a jak to za nějaký čas dopadlo. Další na Semafor netypická hra vznikla v roce 2001 pod názvem Pokušení svatého Antonína, hudbu pro toto představení dělal Vladimír Franz. V roce 2001 vychází básnická sbírka Jiřího Suchého Černá vzducholoď . V představení Život je náhoda v obnošený vestě z roku 2002 se Suchý pokouší oslovit děti písněmi Osvobozeného divadla a písněmi, které složil spolu s J. Šlitrem.

V roce 2002 přišla do Čech veliká povodeň, která zničila prakticky kompletní vybavení divadla a navíc i jeho bohatý archiv, Semafor také znovu ztratil scénu. Jiří Suchý je ale známý svým optimismem i v nejtěžších situacích. Zatímco knižně vyšly nedoceněné  opomenuté kompletní sebrané spisy Suchého ve 20 svazcích (Encyklopedie Jiřího Suchého), nastala další éra kočování, než z iniciativy tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála získal Semafor prostory v Nosticově paláci. Teprve nové divadlo v Dejvicích o pár měsíců později (první sezona startovala 1. října 2005) znamenalo stabilizaci nastalé situace. V Semaforu mají premiéru hry Jako když tiskne a Pension Rosamunda. V létě roku 2006 se po více jak dvaceti letech rozhodl J. Suchý znovu vstoupit do manželského stavu, vzal si středoškolskou profesorku českého jazyka Markétu, se kterou se seznámil o téměř deset let dříve, když dělala v Semaforu jako brigádnice uvaděčku. V roce 2006 se Suchý na půdě Semaforu pokusil obhájit svoje neúspěchy jako podnikatel – A já sám vždycky sám. Dále v tomto roce uvedl ve spolupráci s Přemyslem Rutem hudební komedii Sukně smutnou jehlou spíchnutá. Jaro roku 2007 přineslo také jeden z vrcholů kariéry Suchého, když byla jeho a Šlitrova Dobře placená procházka uvedena na prknech Národního divadla v režii Miloše Formana a bratrů Formanových.

Rok 2007 přinesl premiéru hry Lysistrata (přepracovaný text napsaný původně pro Divadlo Na Vinohradech), která měla velmi pozitivní kritiky a byla i divácky velmi dobře přijata, hovoří se o nejúspěšnějším představení novodobého Semaforu. V roce 2008 Jiří Suchý obnovil upravenou hru Sekta, která neuspěla v 60. letech; ani obnovená hra se však nedočkala mnoha repríz. V roce 2008 uvádí Semafor představení Já jsem otec Bemle a já matka Žemle.

Výrazně lépe bylo v roce 2009 přijato obnovení nejúspěšnější Suchého hry Kytice. V témže roce, za účasti hostujícího swingového ansámblu Blue Star Václava Marka, uvedl vlastní revue plnou foxtrotu a humoru Dnes večer v hotelu Modrá hvězda. Knižně vychází další básnická sbírka Kaluž.

Změny v grantové politice pražského magistrátu a zavedení plošné dotace na vstupenku ovšem ohrozily budoucí existenci divadla na počátku roku 2008. Suchý se stal jedním ze signatářů petice Za Prahu kulturní a v Semaforu proti politice magistrátu uvedl kabaret Děti kapitána Granta.

K 50. výročí divadla Semafor v roce 2009 napsal Jiří Suchý řadu vzpomínkových pásem jako Šlitr s námi (a zlý pryč), Uteklo to jako H2O nebo Dal si růži do polívky. Velkolepé oslavy padesátin Semaforu za účasti celé řady minulých i současných osobností divadla proběhli ve Smetanově síní Obecního domu. V roce 2010 měla premiéru také jeho úprava klasické operety Mam’zelle Nitouche, na které se textařsky podílel i jeho bratr Ondřej Suchý. V roce 2011 vychází v nakladatelství Galén souborné dvousvazková autobiografie složená z knihy Vzpomínání – souborné vydání 3 knih Suchého vzpomínek (Od Reduty k Semaforu, Tak nějak to bylo, Inventura) a Fenomén Jiří Suchý – dva rozhovory J. Suchého s K. Hvížďalou (prvý vyšel dříve jako Povídání). Semafor uvádí výborný Suchého původní autorský muzikál Hodiny jdou pozpátku, jehož studiová nahrávka vyšla i na CD. V roce 2012 mají premiéru hned čtyři představení Levandule, Kam se poděla Valerie?, Laura a Oliver a Opera Betlém.

• Krajina podivných skutečností (2016)
• … nikoho nezabije: Písňové texty z let 2001 – 2011 (2016)
• Legenda Suchý (2016)

V roce 2018 vydává Jiří Suchý dlouho tvořenou knihu Klaun si povídá s Bohem,  lehké zamyšlení nad křesťanstvím a osobností Boha. V roce 2019 se uskutečnila premiéra celovečeního filmového dokumentu režisérky Olgy Sommerové. Jiří Suchý vystoupil v Dvořákově síni Obecního domu s programem RECITAL 1964/2019. Nedaleko divadla Semafor v Kyjevské ulici se otevřela expozice z dějin Semaforu Kufřík.

J. Suchý má vnuky Vítka a Adama, žije ve vile na Ořechovce nedaleko divadla Semafor, píše hry, skládá muziku, tvoří grafiky, vystupuje jako herec i zpěvák. Mezi jeho literární vzory patřili především V + W, Vítězslav Nezval, Josef Kainar a řada dalších, pak Christian Morgenstern, dekadenti Oscar Wilde, Jiří Karásek ze Lvovic, Karel Hlaváček, Miroslav Horníček, James Thurber, Michail Zoščenko, Woody Allen… má rád Karla Čapka, Jakoba Demla a Karla Poláčka…

Sbírá přilby, secesní pohlednice, památeční lžičky, mince, obrázky z poutí, staré fotografie. záznamy komiků na 16mm filmech a DVD, jejich hlasy na fonografových válečcích, na starých deskách, ale i na LP, CD i DVD, rovněž muzikály a různé jiné kuriozity, jako třeba figurky vojáčků s jakými se hrával když mu bylo sedm a v době mobilizace (1938) na nich získával své první vlastenecké cítění. Sbírá též miniaturní modely dvojplošníků, jaké obdivoval v době dětství.