Vernisáž Jiří Petrbok: Koláž je moje máma, kamarádi…

Do 31. 7. 2025 je v Galerii Smečky, Ve Smečkách 24, Praha 1, přístupná rozsáhlá a velmi zajímavá výstava známého malíře Jiřího Petrboka: Koláž je moje máma, kamarádi…

Otevřeno: Út-So, 11:00-18:00.

Výstava je přístupná od 18 let.

Průvodní text kurátora Petra Vaňouse:

Dezintegrovaný svět trpí touhou po sjednocení principů, jež by vycházely ze samotné lidské přirozenosti a vedly k radostnému sdílení. Čím více se vytrácí smysl pro přirozenost, tím více se figurace deformuje, stává se vratkou a nestabilní, předstírající, nebo spirituálně protaženou, mnohoznačnou, nezdravě démonickou. Realita se proměňuje ve zlověstný sen plný zneklidňujících atributů, znaků, varování a emblematických jinotajů. Pro vystižení aspektů tohoto „zatemnění“ je ideální forma koláže. Petrbok s ní pracuje už od své diplomové práce. Výstava ironicky nazvaná Koláž je moje máma, kamarádi… nabízí vhled do zrodu jednotlivých děl a autorského vývoje, v němž se koláž proměňuje, vrací se v čase, prochází novými inovacemi, recyklacemi i kolapsy. Stává se podkladem a východiskem pro malířské kompozice, nebo je z nich znovu vyjímána do nových kontextů a paralelních zrcadlení. Koláž je obraz plný heroického neklidu, v němž opojení, rezistence a negace splývají v okamžitou slast. 

Petrbokovy koláže vznikající v ohraničených cyklech. Výstava představuje průřez jeho dílem od roku 1996 po současnost. Nejstaršími vystavenými soubory koláží jsou Čelisti (1996) a Oživlé sochy (1996). První paroduje pop-artové vnímání světa v kontrastu čisté „výrobní“ barvy, navození šoku a podprahového odkazu na performativní umění. V jedné z hlav poznáváme Veroniku Bromovou. 

V druhém cyklu autor výrazovými prostředky kresby, spreje a rastru dynamizuje statickou předlohu sochařského média a vstupuje do alchymie těkajícího vnitřního modelu, jehož kontury nelze jednoznačně vymezit. Z přelomu let 1996–1997 pochází cyklus Dokreslených koláží založený na hravých asociacích, ironických skečích i silných obsahových kontroverzích. Základním motivem je tu provokativní rozklad obrazových konvencí až na hranici znaku. Zásadní je rovněž připomenutí přelomového cyklu Antika dnes z roku 1997.[1] Jak píše Petrbok, tyto koláže na růžovém podkladu se staly jakousi „matkou“ všech pozdějších obrazů s protáhlými bytostmi, UFO tematikou či princeznami. 

O rok později také vystavoval spolu s bratry Chapmanovými v rakouské Křemži na výstavě CLOSE ECHOES.[2] Její podtitul „veřejné tělo & umělý prostor“ rezonoval s pocity malíře fascinovaného novými impulzy a výzvami, které obrazu nabídla proměna paradigmatu a svádivé výrazové světy pohyblivého obrazu a tělesnosti spojené s performancí. S tematikou tělesnosti a jejími freudovskými konotacemi souvisí cyklus Kytky (1998–1999). Pozoruhodná je tu také vazba na rostlinnou říši, kterou ve svých textech Marcel Proust metaforicky používal k líčení lidských charakterů a na kterou prostřednictvím „principu zavinutí a rozvinutí“ v této souvislosti upozornil Gilles Deleuze.[3] Kontroverzní je cyklus asambláží, který vznikl jako ilustrace k Puškinovu tajnému deníku (2001)[4]. Jako rozvinutý motiv Původu světa od Gustava Courbeta je hravou poctou ženství i všemu, co přichází na svět. Kolem roku 2008 přechází Petrbok od klasické vystřihované a lepené koláže ke koláži digitální. Počítač používá jako skicák i jako specifický malířský nástroj. Často kombinuje digitální podklad s jeho domalbou či přemalbou. Tento pracovní postup dal také název široce založenému cyklu Domalovaných předloh (2010–2024)[5]. Výběr uzavírají velkoformátové digitální tisky na fotopapíře z letošního roku (2025). V nich se recyklují starší autorovy malířské motivy přeskládané do nových souvislostí a významových vazeb. Petrbok jako by tu vědomě postupoval proti času, narušoval chronologii své tvorby a kladl důraz na rituální způsob práce, pro který jsou cyklické návraty typické. 

Petr Vaňous, kurátor výstavy

______________________________________________________________________

[1] Petr Vaňous, Koláže Jiřího Petrboka, Tvar, roč. 14, č. 4, 2003, s. 7.

[2] Olga Malá – Karel Srp (eds.), CLOSE ECHOES: public body & artificial space / veřejné tělo & umělý prostor (katalog výstavy), GHMP Praha a Kunsthalle Krems, 1998. 

[3] Gilles Deleuze, Proust a znaky, Hermann & synové, Praha 2016, překlad Josef Hrdlička. 

[4] Alexandr Sergejevič Puškin, Tajné zápisky z let 1836–1837, Concordia, Praha 2001, ilustrace: Jiří Petrbok. 

[5] Magdalena Deverová, Jiří Petrbok/ Umělec je mrkev (katalog výstavy), Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, Roudnice nad Labem 2024.