Vernisáž Jiří Petrbok: Hořící srdce

Do 2.12.2018 bude ve Veletržním paláci Národní Galerie, Dukelských hrdinů 47, Praha 7, přístupná zajímavá a hustá výstava Jiřího Petrboka: Hořící srdce.

Výstava Hořící srdce je výpovědí o velkém a nepřehledném světě kolem nás a osobním vzkazem českého malíře Jiřího Petrboka. Představuje zejména dosud nevystavené práce, které vznikaly ve čtyřech sériích a jejichž společným jmenovatelem je téma domova.

Výstavu zahajuje Národní galerie při příležitosti 50. výročí invaze „spřátelených armád“ do tehdejšího Československa. Petrbokův pohled na historii není patetický a uctivý, spíše naopak. Je často výsměšný a ironizující, nic mu není svaté. „Srpen 1968 byl jen další v řadě událostí, které hluboce podryly naši důvěru ve stát, v lidské společenství a silně relativizovaly pojmy jako vlast a národ. Velká rodina zradila a zbyla jen ta malá, soukromá, uzavřená v interiérech bytů a domů. Jakkoli volně, i tato výstava je reflexí posledního půlstoletí naší i světové historie, reflexí, která je vyostřená a ironická, stejně jako intimní a citlivá. Petrbokovy obrazy pozoruhodně odrážejí jednu velkou lidskou zkušenost se světem, který nás obklopuje, se světem nesmírného strachu i hluboké lásky,“ uvádí kurátor Otto M. Urban.

V roce 2014 začal Petrbok tvořit první malby z cyklu Žrádlo pro kočky a o rok později namaloval první práce cyklu Vlajková. „Při návštěvách v ateliéru jsem viděl oba cykly promíchané v tvůrčím chaosu a zmatku a od počátku mě zajímalo, jaký je mezi těmito sériemi vztah. Ukázalo se, že obě pracují s motivem domova. V cyklu Žrádlo pro kočky jsou z lidských srdcí zformovány interiéry autorových vzpomínek domova včetně samotné bytovky, kde prožil dětství. Právě v tomto období vnímáme domov nejintenzivněji, na jedné straně jako místo bezpečí, na straně druhé jako vězení bránící našim svobodným rozhodnutím. Cyklus Vlajková naproti tomu ukazuje domov, který je velký, ale kvůli tomu i zatížený tragediemi a prohrami vlastní historie. Je to domov symbolizovaný v cyklu státní vlajkou,“ dodává Otto M. Urban.

Ve stejném období vznikala ještě další skupina obrazů. Nebyla původně koncipována jako série, ale vyvíjela se postupně a jakoby mimochodem. Dominují jí obludně zvětšené postavičky z dětských animovaných seriálů. Jejich hlavním námětem je dětství, respektive zmutovaná vzpomínka na dobu plnou úzkosti a strachu. Milé tváře pohádkových postaviček se mění na zhýralé obludy a příjemná iluze v béčkový horor. V některých obrazech dochází dokonce k propojení jednotlivých celků, když na plátně Krteček a kolečko (2015) seriálová postavička, ušpiněná od krve, veze dětské kolečko naplněné hromadou srdcí.

Poslední, tedy čtvrtou velkou řadou jsou obrazy s motivem ohně a tato řada, jakkoli je formově nejméně kompaktní, má nejdelší historii – sahá až do počátku devadesátých let, tedy do konce malířova studia na akademii. Po jejím ukončení v roce 1992 Petrbok většinu svých starších prací zničil. Jedním z mála dochovaných děl z té doby je obraz Oheň (1991–1993), který byl malován podle ohně, v němž Petrbok rituálně pálil své starší práce.

JIŘÍ PETRBOK

Narozen 28. března 1962 v Kladně. Po střední škole v době husákovského bezčasí pracoval jako slévač a záměčník. V roce 1981 absolvoval poprvé přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze, přijat byl až napotřetí, což tehdy nebylo nijak výjimečné. Během studia pak zažil převratné změny, kterými škola prošla v období po roce 1989. První výstavy se zúčastnil ještě za studií, v roce 1986 na statku Milana Periče ve Svárově u Kladna. Jednalo se o polooficiální výstavu v rámci tzv. Konfrontací, které v druhé polovině osmdesátých let spojovaly umělecky různou skupinu mladých umělců – Jiřího Davida, Tomáše Císařovského, Jaroslava Róny, Martina Mainera nebo Vladimíra Skrepla. Z té doby, a vlastně ani z několika následujících let, se ale nedochovaly žádné Petrbokovy práce.

Petrbok nikdy nebyl členem žádného uměleckého ani generačního uskupení. Vždy stál jako by stranou, trochu vně. Distance byla sice zcela vědomá, ale byl kvůli ní dlouhá léta znám pouze úzkému okruhu diváků a sběratelů. Na AVU studoval v období 1984–1990 u prof. Radomíra Koláře a prof. Jiřího Sopka. První léta po ukončení akademie bývají nejtěžší, jsou plná pochybností a zklamání. Svět velkého umění se neotevírá a dřívější sny se stávají nočními můrami. Petrbok začal po škole pracovat jako prodavač v sexshopu a odešel do jakéhosi vnitřního exilu.  V roce 1995 se na Akademii vrátil a stal se odborným asistentem Jitky Svobodové v ateliéru kresby na akademii, kde v současné době působí jako vedoucí pedagog.

Kurátor: Otto M. Urban
Architekt: Federico Díaz
Grafika: Studio Breisky