Vernisáž Jan Vermouzek a Zdeněk Hajduch: Křivky ztichlé krajiny

Do 24.6.2018 bude v Písecké bráně, K Brusce 5, Praha 6,  přístupná krásná výstava Jan Vermouzek a Zbyněk Hajduch: Křivky ztichlé krajiny.

Otevřeno Út – Ne: 11:00 – 19:00   Pondělí: Zavřeno

Výstava dřevěných objektů, obrazů, autorského nábytku a fotografií, inspirovaných jedním krajem. Krajem se smutnou minulostí, tichou přítomností, daleko od rušného světa. Inspirace dvou autorů, dvou generací a dvou způsobu vyjádření…

ZDENĚK HAJDUCH
Výtvarník – Původně aranžér, později scénograf, sochař, řezbář a malíř.

Narodil se v roce 1955 v Praze. Pracoval jako technolog a výtvarník ve Středočeském loutkovém divadle v Kladně, dnes Divadlo Lampion. Od roku 1986 působí „na volné noze“, jako sochař, řezbář a malíř. Jako bytový výtvarník se specializuje především na originální dětské pokoje.

„Celá moje tvorba již od dávného angažmá v loutkovém divadle je úzce spjatá s českou a moravskou lidovou písní a poezií. Sušil, Bartoš, Erben…, to jsou témata, za kterými jsem v roce 1992 odešel nadobro z Prahy. Kraj, ve kterém Honza fotí, mě inspiruje nejen ve volné tvorbě, ale ve všem co dělám, tedy i v návrzích a realizacích solitérního nábytku a celých interiéru. Nebojte se barev ani vysoce dekorativních detailu, které jsou v kontrastu k betonu a oceli, ale presto jim sluší. Dopřejte si krásu prostých témat, na než jste možná dávno zapomněli a postavte je vedle virtuální reality..“
Z.H.

HONZA VERMOUZEK
Fotograf

Narodil se v roce 1979 v Brně. Od útlého dětství navštěvuje rodinnou chalupu pod hradem Landštejnem. Sem se po strední škole přestěhoval na několik let, než opět přesídlil do Brna, kde dodnes pracuje a tvoří. V letech 2007 až 2017 absolvoval Institut tvůrčí fotografie v Opavě. Svůj život dělí mezi manželku Kateřinu, fotografii a počítače.

„Cítím se jako bytostný dokumentarista. Až po Zdeňkově prosbě o doplnění výstavy fotografiemi z „našeho“ kraje, na pomezí Čech, Moravy a Rakouska, jsem přišel k zjištění. Již dlouhá léta si vlastně jen čistě pro svou radost tuto krajinu fotografuji. Prostřednictvím svého přístroje hledám přirozený řád a ladnost přírody, poznamenané působením člověka, jenž tu žil kdysi a jiný dnes. Linie nespočtu horizontu jsou tu a tam narušeny zapomenutou cestou. Mám chuť se rozběhnout a zjistit co je za kopcem, ne jen geograficky, ale i v čase… A zase mi z toho vlastně vyšel dokument.
Jen lidé se mi někam schovali..“
J. V.