Vernisáž Jan Uldrych – Pohádka

Pohádka:
Jedna z jejích hlavních funkcí je ztvárnění centrálního mýtu, který bych mohl nazvat také jako hrdinný epos. Je analogií k vertikální evoluci lidstva. Centrální proto, že je vlastní každému člověku, všichni ho přímo či nepřímo žijeme a je také přítomen v každém dobrém příběhu.

Nutno podotknout, že vycházím z nedualistického pojetí reality, které ji nerozděluje vedví na dva neslučitelné světy, uvnitř a vně. Neduální prožitek sebe/světa je součástí mystické zkušenosti, která umožňuje vnímat polarity jako neoddělitelné aspekty jednoho celku.

Podívám-li se upřímě na kolektivní obraz světa, vidím všeprostupující konflikt měnící se v bezednou propast. Odevzdáni do rukou jakýchsi vůdčích autorit se motáme v bludném kruhu, doufaje, že to jednou bude lepší.

Má víra v paradigma, které tvrdí, že zdrojem vědomí i veškerého bytí je inertní hmota, už skončila. Místo toho jako hrdina z pohádky, co vstupuje do strašidelného lesa, se v touze za poznáním spouštím do hlubin vlastní psyché, kde nalézám stále živé a svírající sedimenty nezpracovaného emočního materiálu, jenž vznikal ve stoletích války a jiných nepřízních. Na tyto duševní nánosy přímo navazují masy toxického odpadu, které pocházejí z království konzumu, zakletého mocným kouzlem materialismu. Každá vrstva sedimentu je pouze chiméra, zneužita ke krátkodobému potěšení, jenž rychle vyčerpá svůj třpyt a jako bezcenná a nepohodlná je překryta novým nánosem. Stejně jako v geologickém procesu tak dochází k enormním tlakům až do nejspodnějších sfér.

Ze současného psychologického utrpení a rostoucího nepohodlí v těle se však něco vzedme. Vlnící se síla co má potenciál převrátit v rub celou dosavadní strukturu, schopnost šířit se celou bytostí a dokonce deformovat rámec. Nebo transformovat? Možná že na pozadí chaosu a deformity už prosvítá patern hodný následování.