Vernisáž Jan Tuháček: Visible ways / Cesty zítřka

Do 18.7.2016 bude v Hotelu Eurostars David, Náplavní 6, Praha 1, přístupná výstava fotografií Jana Tuháčka: Visible ways / Cesty zítřka

Autorův text k výstavě:

Maroko marockého čecha

Tak, a je to tady. Dobrodružství začíná na letišti. Mám rád tuhle atmosféru letišť, vůni leteckého kerosenu, vůni dálek a toulavých bot. Od dětství rád létám, let je fajn odpočinek, a taky se rád kochám pohledy dolů. Ten odstup od starostí na zemi je fajn. Přináší úlevu a ta je třeba. Mezipřistání je ve věčném městě, v Římě. Čekání na další let zpříjemňuje italská káva a sluníčko. Let do Marrakeše je opožděn, ale to nevadí. Konečně, letadlo je tady. Pilot Ryanairu je čipera, potkávám ho před pilotní kabinou a čerti mu koukají z očí, jo, tenhle chlapík to bude mít pod kontrolou.

Přistání v Marrakeši je hladké, místní letiště je moderní, útulné a čisté. V příletové hale rozdává místní telefonní operátor u stánku příjemně nabité sim karty. S díky zandavám sim kartu do druhého mobilu a čekám před letištní halou na domluveného chlapíka z hotelu. No, začíná mít zpoždění a přece jen je 1:30 v noci. Snad je vše v pořádku. Po delší době čekání začínám být lehce nervózní a tak volám do hotelu. Dovolám se napodruhé, jo, jo, chlapík už jede, klid. Za 30 minut dorazí pán ve středním věku s menší dodávkou a na zadním sedadle veze svého syna, věkem i vzhledem podobný mým synům. Říkám si, zvláštní že ještě nespí, ale co, vypadá spokojeně a táta je taky fajn. Povídáme si, je to opravdu fajn. Za pár minut jsme v centru Marrakaše, a je živo. Tohle město nespí, snad jen chvilku brzy ráno. V hotelu, správný název je riád, se domlouvám se šéfem na dnešním předdomluveném programu, ale nakonec odmítám nabídky na cestování do pouště v ještě ten den a zařídím se po svém. Je trochu protivný, to se může stát. V pohodě. Ubytování je přímo královské, usínám příjemně znaven a probouzím se brzy ráno. Na terase riádu mě čeká vydatná snídaně. Čerstvý pomerančový džus, croissanty, sladká marmeláda a kafe. Takhle ráno je příjemně teplo a slunce ještě tak nežhne jako v odpoledních hodinách. Ono, Marrakeš je ve vnitrozemí a oceán je daleko, takže vítr tady není pánem a vzduch se moc nehýbe.

Po snídani kráčím směr zahrada Jardin Majorelle. Taková oáza svěžesti uprostřed města. Vracím se sem rád, kdysi tady často pobýval slavný francouzský návrhář Yves Saint Laurent. Jeho přítomnost je nejvíc cítit v butiku s jeho produkty. Šaty, kabelky, šperky, doplňky, to všechno vytváří krásu, která Vás příjemně naplní. Zážitek radosti a úžasu. Zůstávám zde déle, je to vhodné místo na odpočinek, milé osvěžení. Věnuji se plánu na další dny, měním ho a rozhoduji se že druhý den odjedu do pouště. Odcházím si na autobusové nádraží koupit lístek (500 Kč) směr Merzouga, to je takové městečko na kraji pouště. Odpoledne brouzdám městem, podaří se mi i potkat známé z druhého začátku zeměkoule a to mě těší. Ráno v riádu opakuji snídaňový rituál a vyrážím směr autobusové nádraží, směr poušť. Autobus je pohodlný, občasné zastávky příjemné. Při každé zastávace si můžete v místních restauracích krom vody, džusu, čerstvého mátového čaje a jiných pochutin koupit i polévku harriru, skvost marocké kuchyně. Taková polévka s čočkou, cizrnou a čerstvým koriandrem prosycená vůní římského kmínu. Dobrota za pár kaček (25 Kč). Cesta je dlouhá, přes 900 km. Hodinu před příjezdem do cíle telefonuji na domluveného ubytování, ale nevychází to. Trošku stresu, ale pak si říkám že všechno bude v pořádku a nechávám starosti za sebou. A taky že ano, už je noc když přijíždím na poušť, a u výstupu z autobusu stojí zatím neznámý chlapík  jménem Ali a ptá se, zdali potřebuji ubytování. Odpovídám kladně, a  domlouvám si cenu. Ta se liší dle poskytovaných služeb, trošku mi to připomíná pohádku Tři veteráni, bez ramínek či s ramínkama. Cena pro mě je 100 dhm (cca 250 Kč) za noc. V ceně je nocleh, sprcha a snídaně. Jdeme pěšky nocí, začíná pohádka jak z Příběhu tisíce a jedné noci. Jdeme pískem a mám pocit, jakobych šel po sněhu. Podobná struktura. Je úplněk a když dorazíme před riád, stojí před ním čistý stůj a u něj čtyři židle. Úžas z toho objektu mě naplňuje a probouzí mé srdce k fotografování. Měsíc prozařuje temnotu. Vyndavám fotoaparát Flexaret, používám v něm svitkový film toho nejjemnejšího zrna na světě, Kodak Ektar, citlivost 100. Trošku mě zamrazí když zjistím že jsem v Česku nechal drátovou spoušť s aretací, ale poradím si a držím spoušť ručně. Přibližně 10 minut. Odcházím spát, den byl dlouhý. Po probuzení mě ranní pohled naplňuje úžasem, výhled z riádu je úchvatný, pohled na obrovskou písečnou dunu bere dech, fantastická podívaná. Ten den je horký, venkovní poznávání okolní krajiny je náročné. Seznamuji se s terénem, protože vím že se v pravý čas vydám na vrchol té obrovské duny a strávím tam noc. Jen potřebuji vhodné načasování a vyznat se v podmínkách. Ten den je spíše odpočinkem a aklimatizací, ostatně v tom vedru se nic moc jiného dělat nedá. Klábosím s ostatními obyvateli riádu, místními i cestovateli z jiných koutů naší planety. Wifi připojení funguje, dá se pustit hudba, a tak najdu hit “Singin in the rain”, a pro pobavení ho pouštím dalším obyvatelům. Sklízím radostné úsměvy. Vedro využívám k usušení ručně vypraných věcí, dělám si zásoby čistého oblečení. Vzal jsem na cesty jen nejnutnější výbavu, je zbytečné se tahat se zbytečnostmi, efektivita je důležitá. Druhý den ráno mě čeká bohatá snídaně, mátový čaj, káva, sladké či slané, jen si vybrat. Sice žádný luxus pětihvězdičkového hotelu, ale strava plní svoji úlohu chuti i účelu. Jdu se projít a plánuju cestu na dunu, cestu nočního přespání na vrcholu duny. V odpoledních hodinách si kupuji zásobu vody, balím věci se sebou a vyrážím na cestu. Dávám si časovou rezervu, nemám přesnou představu o tom, jak dlouho může cesta trvat. Cestou potkávám studnu, znovu si vzpomenu na Malého prince. Trvá mi téměř dvě hodiny, než se vyškrábu na vrchol duny. Vrchol je strmý, musím jít po hřbetu. Je to sice pomalejší, ale je to cesta jistoty. Dnes je svatého Jana, mám svátek a na vrcholu duny dostávám smskou přání k svátku, díky, je to milé. Nechávám v dálce riád, koukám se na okolní krajinu a v dálce na východní straně už je vlastně další země, Alžírsko. Není cizí, jak se někdy říká, vlastně jsou jen nové země, nové krajiny a cizí lidé. A já jsem rád, že Maroko je mým domovem, navazuji na svá dětská léta prožitá v Maroku. Jednou se sem myslím vrátím natrvalo. Bezpečná země, Maroko. Slunce zapadá, začíná noc. Má první noc prožitá v poušti. Fouká vítr, dělám si záhrab a snažím se se před štípajícím pískem schovat. Vycházejí hvězdy, jedna po druhé, jak miliony rolniček z Malého prince, vždyť to asi znáte.

Noc pod hvězdami, klenba nebes, zázrak. Probudím se před východem slunce, chystám fotoaparát a fotím z místa noclehu východ slunce. Žhnoucí kotouč zvolna stoupá na své dráze, prosvicuje paprsky jemná zrnka písku. Ta jemnost připomíná lidskou duši, zrnka písku jeden k druhému je jak poznání sebe sama i smyslu života. Představa jak dlouho je ten písek tady na planetě Zemi je ohromující, stejně jak velikost Vesmíru. Tu pocítíte tu něhu, tu svojí laskavost, bytostné žití se proměnuje v naplnění smyslu toho daru, jež říkáme mu Život. Ty fotografie z dnešního rána jsou špičkové, a jak s oblibou říkám, člověk by měl mít v životě něco, co dokáže opravdu milovat a nakonec i umřít. To už k životu patří. Jdu se projít po hřbetu duny dál a fotím. Té podmanivé kráse nejde odolat, objevuji fotografii které říkám Zrození, objevuji Duši a další, dosud nepublikované poklady. Čekají na správnou chvíli k odhalení. Po dvou hodinách se vracím zpět do riádu, cesta je rychlejší. Po návratu ulehám ke spánku, potřebuji se dospat. Spánek osvěží a přináší nové vhledy a cestu vpřed. Měním plán a chci dnes odjet vstříc dalším dobrodužstvím. Potřebuji se dostat zpět do Marrakéše, odkud chci pokračovat do městečka Essaouira, přístavu u Atlantského oceánu. Volím cestu autobusem a vlakem. Odpoledne opouštím pouštní riád, milý taxikář mě odveze zpět do Merzougy. To pouštní město v tomto vedru připomíná scénu z westernu. Nikde nikdo, jen vyprahlost a lidé schovaní před horkem, atmosféra by se dala krájet. V obchodě si kupuju něco sladkého a coca-colu, věčný nápoj civilizace. Jdu se projít po městečku, na jeho okraji potkávám dva menší kluky kteří si hrají v písku. Je to podobné jako když si děti hrají ve vodě, jen jiné skupenství. A připomínají mi mé dva syny. Je s nima sranda a hodně je zajímá můj mobil, zvláště pak hry. To je baví moc. V nedalekém krámku s potravinama jim kupuju něco sladkého na zub a odcházím na zastávku autobusu, kde si koupím lístek a oddám se pozorování života ve městečku.

Na krajnici u silnice stojí malý krámek, starší pán prodává skopové a hovězí maso. Vepřové mají muslimové zapovězené. Po chvíli ten starší pán obchůdek zavírá, vyndavá kobereček, pokládá ho na kraj cesty a přichází jeho přítel. Společně se modlí a když ustanou, začnou jíst. Mléko, skopové maso, chléb. Skromný pokrm, ale v té atmosféře báječný pohled na dva pány jednající v souladu a porozumění. Má duše pookřeje když dostávám pozvání ke společnému jídlu, je to nepopsatelně krásné být jejich hostem. Každý potřebuje přece přítele. Že, můj Malý princi? S pokorou poděkuji a odcházím, autobus za chvíli odjíždí a já ho nechci zmeškat. Trasa je dlouhá, ale vyhovuje mi že jedu přes noc, nechci promarnit ani vteřinu toho marockého času, je mi vzácný. Projíždíme mnoho vesnic, a brzy ráno přijždíme do cílové stanice, do Meknesu. Odtud už mi navazuje vlak. Projíždí i Mohamedií, místem víkendových pobytů mého dětství, místem prodejců sladkých koblih, místo koupání v oceánu, misto lovení ryb. Přes Casablanku, která je největším městem Maroka, přijíždím do Marrakeše, další cílové stanice. Na nádraží jsem se stal svědkem zvláštní příhody, menší kluk tam zažil dobrodužství s kočkou. Nabízel jí něco k snědku, ale její ostych a opatrnost jí byla zřejmou překážkou. Jako příběh Malého prince a lišky. Ta fotografie je toho důkazem. Po pár desítkách minut mi navazuje autobus, a za dvě hodiny jízdy autobusem se již ocitám v dalším ráji, ve městečku Essaouira. Tady zůstanu 7 dní. Ubytovávám se v hostelu, vyhovuje cenou i polohou v centru. Hosté jsou z celého světa, Mexiko, Portugalsko, Skotsko, Španělsko. Dny strávené v tomto městě jsou plné objevů. Lidí, jídla, nových fotografií, zážitků.

K největším patří jeden odpolední moment. To to takhle přicházím z pláže a potkávám hrající si dvojici dětí. Děvčátko, chlapec a jejich mámy. Zřejmě žijí na ulici. Ptám se mámy děvčátka zdali ji můžu fotografovat a dostávám souhlas. Vznikají krásné snímky, plné dětské něhy a radosti ze života. Ptám se mámy, zdali chce ty fotografie někam poslat, ale nedaleko stojící mladý muž mi doporučuje skočit do nedalekého minilabu a zhotovit ty fotografie fyzicky. Je to kousek, zajdu tam a za pár minut je předávám té ženě do ruky. Ty slzy z obdarování mě naplnily. Však to s tou studnou z Malého prince asi znáte. Také bylo zajímavé dostat od místních rybářů pozvánku na noční lov, přesahující poledne druhého dne. Jen, a je to pro tento čas důležité, je právě Ramadán, což v realitě znamená, že muslimové nesmí přes den pít, ani jíst. Můžou až s večerním časem, tak velí jejich víra. Pozvání na loď s omluvou odmítám a domlouvám si vhodnější čas. Bude lepší mít vhodnější fotoaparát a lépe se připravit. Těch několik dní v Essaouiře bylo naplněno rozhovory s lidmi, dobrým jídlem, sluncem, oceánem, a báječnými fotografiemi. Maroko je výjimečná země, hosté se sem rádi vracejí. Lidé se tu mají navzájem nějak více rádi.

Zpět se vracím opět přes Marrakesh, tentokrát se ubytovávám v hotelu evropského typu a brzy ráno mě odváží taxi na letiště. Cílová stanice Praha, přestupní místo Paříž.

Odpoledne dosedám na ranvej letiště Václava Havla. Jsem zpět. Jsem zpět, abych se vrátil či navštívil nové světy. Maroko, Patagonie, Nový Zéland, Sicílie, Aljaška, jižní Afrika. Objevovat, cestovat, psát a fotografovat.

Mít pro co žít. A Vám, či Tobě, milý čtenáři, přeji to samé.

Jan