Vernisáž Jan Lukas: Druhý život Vendulky V.

Do 30.11.2019 bude ve výstavních prostorách Nové radnice na Mariánském náměstí 2, Praha 1, další zastavení putovní výstavy Jana Lukase: Druhý život Vendulky V.

Fotograf Jan Lukas zachytil krátce před odchodem do transportu jednu z mnoha rodin pražských občanů židovského původu – Vendulka Voglová a její rodiče jsou tak symbolickým mementem válečného období. 

Když známý československý fotograf Jan Lukas zmáčkl spoušť svého aparátu, mělo Vendulce Voglové zbývat několik měsíců života. Fotografie, která později udělala z dvanáctiletého děvčete symbol holokaustu, přitom nemusela vůbec vzniknout. Vendulka byla Židovka a Lukas se bál konspiračně pořízené snímky vyvolat. Kdyby u něj nacisté fotografii našli, skončil by stejně jako Vendulka a její rodina v koncentráku.

Vendulka Voglová válečné hrůzy přežila a reportér týdeníku Respekt Ondřej Kundra ji po téměř osmdesáti letech vypátral v USA, kam po válce emigrovala.

Fenomenální fotograf Jan Lukas se narodil 10. srpna 1915 v Českých Budějovicích. Od dvanácti let svou zrcadlovkou dokumentoval všechno, co kolem sebe viděl. V prestižním Českém klubu fotografů amatérů v pražské Nekázance se stal, ještě ne plnoletý, benjamínkem. V roce 1936 už vystavoval v Mánesu mezi světovou a domácí špičkou na Mezinárodní výstavě fotografie. Do svého filmového štábu si jej vybral Jan Antonín Baťa, ale pak začala válka.

Zatímco Lukas fotografoval přerod první a druhé republiky, židovská rodina Voglových musela i s dcerou Vendulkou uprchnout z Karlových Varů. V Karlových Varech triumfoval v roce 1938 Adolf Hitler. Měsíc po jeho návštěvě vypukla ve městě takzvaná křišťálová noc – největší židovský pogrom od středověku. Rodina Voglových žila tou dobou už v Praze. Ale i tady byli Židé perzekvováni. Vendulka s kamarádkami si oblíbila Hagibor, kde byl duší veškerého dění organizátor Fredy Hirsch. Nejradši hrála odbíjenou a trávila zde skoro každé odpoledne.

Rodinný přítel Jan Lukas Voglovy navštěvoval bez ohledu na vytlačování Židů z veřejného života. A nosil s sebou vždy fotoaparát. Pátého března 1943 dostali Voglovi povolání k transportu. Večer před odjezdem byly na kuchyňském stole nachystané všechny věci, které se mohly vejít do zavazadel o povolené váze padesát kilogramů. Přišel se s nimi rozloučit i Lukas, který pořídil poslední rodinné snímky. Když setmělou Prahou spěchal s negativy domů, bál se, aby ho nezastavili němečtí vojáci. Skončil by totiž v koncentračním táboře spolu s Voglovými. O tři dny později dorazil vlak z pražského nádraží Bubny do Terezína. Voglovi tu žili v neustálých obavách, zda nebudou patřit k těm, kteří byli odsunuti dál „na východ“. Jan Lukas zatím v protektorátních podmínkách přežíval, jak se dalo. Jednoho dne dostal dopis, ve kterém mu Karla Voglová s Vendulkou psaly, že byly z Osvětimi poslány dalším transportem do pracovního tábora v německém Christienstadtu. A odtud se 27. února 1945 vydaly na pochod smrti.

Po válce, kterou naštěstí přežily, se matka s dcerou vrátily do svého bytu v pražské Lodecké ulici. Vendulka začala chodit do školy a život se vracel do normálních kolejí. Na podzim 1945 se setkaly s Janem Lukasem. Z jeho poválečných fotografií čiší optimismus, to se však zlomilo o tři roky později. Karla s Vendulkou se pod hrozbou další ztráty svobody rozhodly k odjezdu do Kanady a myšlenkami na emigraci se zabýval i Lukas, i když se mu nedařilo špatně – jeho snímky získaly dokonce zlatou medaili na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Přesto v roce 1965 i s rodinou utekl přes jugoslávsko-italskou hranici na Západ a nakonec se s Vendulkou shledal v Americe.