Vernisáž Jan Lamač – O jednoduchém

Do 21.6.2019 bude v Galerii kritiků, palác Adria, Jungmannova 31/36, 1.patro, přístupná velmi zajímavá výstava Jana Lamače – O jednoduchém.

Jedná se o výstavu obrazů a objektů Jana Lamače, syna českého historika umění Miroslava Lamače.

Text kurátora Karla Srpa k výstavě:

Prvá samostatná výstava Jana Lamače (nar. 1967), jenž studoval nejprve na pražské Uměleckoprůmyslové škole u profesora Pavla Nešlehy (1998 – 2000), odkud přešel na obor molekulární biologie na Přírodovědné fakultě Univerzity Karlovy, se soustřeďuje především na jeho obrazy a objekty jako na vzájemně se doplňující přístupy, jimiž se průběžně v posledních letech zabývá. Mezi oběma protichůdnými výrazy existují styčné plochy. Převažuje-li na nynějších obrazech autorův zájem o pronikání do vnitřního prostoru krystalu, lomícího se do mnoha zrcadlících se ploch a hran, vyslovují závěsné objekty vztah k vnějšímu prostoru. Krystal se stal Lamačovi ojedinělým zástupcem žijící přírodní formy, z níž lze vyvodit pevné geometrické zásady. Jeho složitá stavba přinesla potřebu krajního zjednodušení.  Na rozdíl od obrazů jsou v objektech přírodní a geometrické zdroje pojaté odděleně. Představují mezní polohy, projevují se ve výběru rostliny a v geometrickém tvarosloví. Jejich souběh, neboť vzájemně se protínajíc pouze výjimečně, však odkazuje do odlišných oblastí, jednak organického růstu, jednak intelektuální reflexe.

Ve středu výstavní místnosti se rozpíná několikametrový, mírně prohnutý objekt Plující horizont (2019), sestavený z rákosu a třtiny křovišťové, jenž se jemně chvěje a zvolna obestupuje okolní prostředí jako míra a osa světa.  Pro Lamače je příznačný krajně stažený tvar, nepřipouštějící nic navíc. Stačí mu jen dlouhý stvol či jeden obdélník, zatížený tyčí, trčící z jejího rohu. Objekty s prostorem splývají, rozpínají se v něm tak, aby jej co nejméně narušovaly. Upoutávají svou ojedinělou přítomností, někdy krajně nenápadnou, jindy zřetelně vyslovenou.

Spojnicí současné Lamačovy práce, pocházející z posledních několika let, a jeho staršího východiska, je dvacet let starý objekt Myšlenky a vědomí (1999), zastoupený ještě na klauzurách na Uměleckoprůmyslové škole, tkvící na pomezí řádu a chaosu: oboustrannou zrcadlovou plochu protínají svazky zakřivených drátů, tvarujících pomyslnou polokouli. Objekt se stal dočasným vyvrcholením jeho tehdejšího uměleckého úsilí, vyjadřoval uzavřený svět, poskytující i po desetiletích od svého vzniku zdroj k dalším průnikům do prostoru, nacházejícím se na pomezí intuice a analytické rozvahy.

Průhledné, někdy jemně zabarvené, jindy reflexivní či přímo zrcadlové plochy otáčejících se objektů, nahlédnutelných ze všech stran, uvádí do pohybu pouze proudění vzduchu. Objekty ovládají prostor nebo jej naopak odrážejí a stavějí se proti němu, některé jej vstřebaly a vtáhly do sebe vše, co se děje kolem, další naopak přelévaly prostor z jedné strany na druhou.  Čas se z nich uvolňuje jako jakási přidaná hodnota, proniká z jednoduchých, převážně symetrických sestav, jako možnost, v níž průnik dvou základních barev uplatněných v objektu vytváří třetí, jenž jeho prostřednictvím vzniká.

Jeden z důvodů proč Jan Lamač na několik let dočasně opustil umělecký projev, byl soustavný zájem o tibetský buddhismus v linii Schambhala, který praktikuje více než dvacet let.[1] Zasáhl mu do osobního života. Meditace, rozšiřující stavy vědomí, naznačují, že by uskutečňované výtvarné práce mohly být jen doprovodnými jevy na pomyslné cestě vnitřního usebrání, pouze příležitostně se protínajícího s uměním. Více než o rozvíjení jednoduchých forem  jde o „stavy vědomí“, o stupně očišťování a soustřeďování. O současné výstavě autor uvažoval několik let než se ji rozhodl uskutečnit.

Vztah průhledné skleněné desky a tenké kovové konstrukce, přidržující ji v prostředí, je někdy přímo tematizován. V objektu Prvotní, neměnné a odvážné (2019) vedle sebe visí skleněný kruh a jeho kovový obrys. Jejich oddělení připomíná přístup Josefa Šímy na konci dvacátých let minulého století, k němuž dospěl po nadsmyslných zkušenostech s uviděním kulového blesku, jež se projevily v osamění tvaru a jeho obrysu, i v myšlence zdvojení či ztrojení stejného tvaru, vyskytujícího se rovněž u Lamačových objektů, na nichž se nacházejí stejně velké, vedle sebe umístěné skleněné desky, z nichž každá se obrací na jinou stranu.

Svými rostlinnými i umělými objekty se Lamač vymezuje vůči bezmeznu, s nímž jejich prostřednictvím vedl dialog jako s hranicí, vůči níž si uchovává odstup.

Karel Srp

[1] Denisa Bohoňková zaznamenala rozhovor s Janem Lamačem, který vložila do své diplomové práce Meditační praxe v tibetském budhismu (2011), s. 85 – 86.