Vernisáž Jan Hendrych + Jan Koblasa: Prorok, strážce a divák

Do 23. 2. 2024 je v Etcetera Art, Hradební 3, Praha 1, přístupná velmi zajímavá výstava Jan Hendrych + Jan Koblasa: Prorok, strážce a divák

Text kurátorky Ilony Víchové:

Setkání tvorby dvou výrazných sochařských osobností – Jana Hendrycha (1936) a Jana Koblasy (1932–2017) – rozkrývá nejen dva odlišné přístupy k tématu figury, ale také diferencovanost v reflexi evropského proudu Nové figurace. Zatímco Hendrych inklinuje k výrazovému a technologickému experimentu, Koblasa si uchovával vztah ke klasickému pojetí tvaru, ať už šlo o skulptivní práci ve dřevě či kameni nebo plastické modelování v hlíně. Zatímco Hendrychovo sochařství pracuje s expresivní deformací, torzálností a napětím mezi promodelovaným tvarem a elementární formou, Koblasova tvorba je vystavěna spíše na vnitřní harmonii, klidu a vyváženosti. Oba umělci však mají i mnoho společného… Od počátku je pojí úcta k tradici a duchovním hodnotám, respekt k člověku, a konstantní potřeba usazovat svá témata do archetypální rámce, jak už napovídá samotný název výstavy.  

*****
Lidská figura, a to především ženský akt, utváří nosnou linii Hendrychova díla. Objevuje se v polovině šedesátých let a soustavně je rozvíjen zejména po roce 1989. Dívka se šálou (2005) a Akt bez rukou (2006–2007) představují reprezentativní příklady daného okruhu. Obě figury v mírně rozkročeném kontrapostu vykazují monumentální pojetí celku. Ten ovšem  vstupuje do napětí s určitými pasážemi – válcovitou šálou tvořící „sokl“ k moorovsky modelované hlavě (Dívka se šálou), a kulovitou hlavou s výraznýma oblýma ušima (Akt bez rukou) – kompozičně gradujících v prvku paží surově uťatých hned u ramen.  Fakt, že Hendrychovo sochařství kotví v antické mytologii, křesťanských legendách a historickém kontextu potvrzuje také další významný okruh jeho tvorby – strážci, zvířecí figury (Strážce se psem, 2014, resp. Strážce, Kerberos, 2014) a mosty.  Motivický okruh mostů realizovaný formou plastiky nebo reliéfu vzniká od roku 1969 silně inspirován podněty z umělcovy restaurátorské činnosti, zejména z prací na barokních sochách Sv. Jana na mostě. Ať už jsou Hendrychovy mosty opuštěné nebo „osazené“ figurou, která může stát, vrávorat nebo v kritických okamžicích dokonce padat dolů, je víc než patrné, že odkaz na legendu o shození světce do Vltavy zde přesahuje k širším ontologickým otázkám.   

Koblasova tvůrčí cesta je inspirativní syntézou úvah o nás lidech a roli, kterou v tomto světě máme. Naplněna reflexí hudby, literárních témat a filozofických tezí je velkým návratem k pradávným mýtům a archetypům, v nichž nacházíme analogie s pocity současného člověka (Labyrint světa). Vznášejí se tu andělé (Římský Anděl), vystupují tu náměty proroků, strážců a lament, následovány postavami z řecké mytologie ale i tématy ze světa opery a divadla (Mistři pěvci Norimberští, Herci, Diváci). Nehledě na zvolený materiál, kterým může být dřevo, bronz, alabastr, kámen, s povrchem jemně vyhlazeným nebo surově štípaným, nehledě na to, zda je socha tichá nebo zda expanduje do prostoru ať už svým tvarem či výraznou barevností, spojuje Koblasovo sochařství smysl pro vztah mezi podstatou daného tématu, a zvoleným sochařským tvarem, barvou, materiálem a konkrétním opracováním. 

*****
Letos je tomu sedm let, co se tvůrčí i životní cesta Jana Koblasy uzavřela. Komorní výstava v galerii Etcetera připomíná jeho důležité místo mezi vůdčími osobnostmi výtvarné generace šedesátých let, kam stejnou měrou náleží i Jan Hendrych. Přestože každý z nich měl zcela jiný osud – Koblasa získal azyl v severním Německu, kde s obdivuhodnou energií zdolával těžkosti věčného cizince, zatímco Hendrych zůstal tvořit v Československu, kde se potýkal se zrůdnostmi normalizace a komunistického režimu – oba si v nesnadných podmínkách dokázali se stejnou houževnatostí uchránit vnitřní svobodu i tvůrčí kontinuitu. Kromě toho se prosadili i jako schopní pedagogové. Koblasa v roce 1969 založil v Kielu na Muthesius Kunsthochschule obor volné plastiky, který vedl téměř třicet let, a Jan Hendrych působil od roku 1990 téměř pětadvacet let na Akademii výtvarných umění v Praze, kde vedl ateliér Figurálního sochařství a medaile. Oba umělci tedy výrazně ovlivňovali mladé generace sochařů, kteří jejich odkaz inovativně rozvíjejí dodnes. A co tedy zdůraznit na závěr? Tito odlišní a v mnohém blízcí umělci svým specifickým výtvarným projevem značnou měrou obohatili a nadále obohacují životy mnohých z nás – blízkých přátel, odborníků i běžných milovníků umění, zkrátka nás všech, vděčných diváků.   

Ilona Víchová