Vernisáž Ivo Popek: Peří na kolejích

„Zastavený stroj musí být spuštěn“, napsal slavný architekt Jean Nouvel o Smíchově počátkem devadesátých let. (Potud citát z podnětné knihy Slavné stavby Prahy 5).
A spustil onen stroj báječně a jedinečně. Budova Zlatého anděla nastartovala mohutný stavební boom kdysi okrajové průmyslové čtvrti, ve které jenom kolejiště s vlečkami pro továrny zabíralo plochu větší vesnice.
Pak došlo i na to kolejiště. Developeři (obrazně řečeno) vytrhali koleje a nějaký čas se na prázdné ploše nic nedělo. Pro oblast za Ženskými domovy nastal jakýsi pomyslný rok nula.
Jakožto člověk, žijící nedaleko jsem s jistým zalíbením sledoval tu zdánlivě prázdnou plochu, která ovšem umožňovala daleké výhledy na leckteré turisticky neprofláklé části Prahy, ale i její monumenty. Nešlo samozřejmě přehlédnou bájný Vyšehrad a časem jsem objevili zajímavá, až bizarní propojení nádraží s Hradčany. Také jsem zjistil, že ona prázdná plocha žije svým, sice utlumeným, ale různorodým životem. Z ničeho nic se tam načas objevil cirkus, na okraji prostoru si pár lidí vytvořilo trvalé bydliště, a tak. Celý ten prostor ve střídajícím se počasí neuvěřitelně měnil svoji náladu, atmosféru, Připadlo mi, že to „nic“ stojí za zachycení. Že už zanedlouho nebude, vysoké domy přetnou pohledy do dálek, a že možná někdo bude jednou třeba rád, že ten zvláštní stav prostoru zachytil. Pořád jsem nevěděl, jak do toho pojmout tu vlastní nádražní budovu. Její architekti z konce abecedy, ale nikoli, co do kvality, Jan Zázvorka a Jan Žák, odvedli v první polovině padesátých let dobrou práci, ale nějak se mi nechtělo ukazovat jenom architekturu, ani nejsem typ reportéra, který dokáže nenápadně zachycovat všemožné lidské typy v zajímavých situacích.
A tak jsme zase u toho symbolického smíchovského Anděla. Přirozené, nikoli vymyšlené centrum čtvrti nejméně od dob fresky anděla na jednom z domů z devatenáctého století, pokračuje ve zmíněné stavbě architekta Nouvela. Společně s režisérkou, herečkou a spoluautorkou zámyslu s křídly, jsme oslovili další spřízněné herecké duše a trochu jsme si po dya večery hráli v prostorách nástupišť a podchodů. Specifický výstavní prostor v levém křídle Portheimky umožňuje vystavit jednotlivé soubory odděleně.
V „prázdném nic“ už vládnou stavbaři, průhledy se zavírají, budova nádraží se také chystá omládnout. Fotografie zůstanou. Zdali právem, je na vás.

Ivo Popek

O autorovi:

Ivo P o p e k

– narozen v roce 1949 ve Třebovicích

– v letech 1968 – 1973 studium na FAMU, obor kamera

– 1973 – 1975 Armádní film, KF studio Gottvaldov

-1975 – 1993 kameraman Československé televize,
studio Ostrava

1993 – dosud kameraman na volné noze, spolupráce
se všemi hlavními studii a mnoha dalšími,
především v České televizi Praha, Ostrava, Brno

Pracoval v mnoha žánrech televizní tvorby, především
v dokumentu a hrané tvorbě, částečně také jako režisér.
Spolupráce mj. s režiséry Otakarem Koskem,
Jiřím Svobodou, Janou Semschovou, Davidem Sísem,
Radovanem Lipusem, Dušanem Kleinem, Ivo Trajkovem,
Václavem Křístkem, Ondřejem Trojanem…..

Filmy:
Jsou určité hranice – vítězství na MTF v Tokiu
Evangelium podle Pastýřů – 3. místo festival v Banffu (Kanada)
Udělení milosti se zamítá
Boží duha
Historky od krbu- Postup
Mlýny atd….

Seriály:
Přátelé zeleného údolí
Gen , Jak se žije (některé díly)
Šumná města, Šumné stopy
Ulice
atd.

Od roku 1999 žije na Smíchově.

Poděkování:

Martina Krátká
Nadia Rovderová – Artinbox Gallery
Ondřej Neff

Anna Glässnerová
Ivanka Rada Iljenko
Jana Kozubková
Anna Patočková

Úřad městské části Praha 5
Šárka Nadri
Gabriela Froňková-Dousková
Jiří Krátký st.
Jiří Krátký ml.
David Vávra
Vladimír Kořínek
a
Blanka Popková
a
všem lidem, kteří se vyskytovali tam, kam mířil můj objektiv.