Vernisáž Ivana Bendová a Zdeněk Ryneš: Chci

Do 12.3.2017 bude v Galerii Jelení, Dukelských hrdinů 25a, Praha 7, přístupná výstava Ivany Bendové a Zdeňka Ryneše: Chci.  (z části Ivany Bendové nemám z časových důvodů ukázky).

kurátorka: Barbora Klímová

Líbí se mi představa, že některé dvojice lidí spojují komplementárně se doplňující vlastnosti. Teprve spolu jednají komplexně. Komplementárnost se projevuje v projektech, které Ivana Bendová a Zdeněk Ryneš uskutečnili samostatně. Ivana ve své práci řeší především aktuální společenská témata, jako například fenomén blogerství. V principu zamítá předpokládatelná řešení, systém či tradiční média. Zdeněk Ryneš se naopak dlouhodobě soustředí na pohyblivý obraz, zajímají ho různé univerzální principy, skrze které nahlíží své bezprostřední okolí. Oba jsou absolventy Fakulty výtvarných umění v Brně (v letech 2015 a 2016). A i přesto, že se ve své individuální tvorbě projevují odlišně, spolupráce a vzájemné ovlivňování jsou přirozenou součástí většiny projektů, které uskutečnili.

Společná výstava těchto autorů v Galerii Jelení nese názevChci. Odvíjí se od jejich sdíleného soukromí. Ivana a Zdeněk v ní intuitivně ohledávají otázky na hraně institucionalizovaného a mentálního vlastnění, přisvojování, užívání prostor a věcí ve vzájemném vztahu a v prostředí jednoho konkrétního místa – pozemku a domu.

Vystavují záznamy civilních akcí, při nichž jednoduše třídili a popisovali prostor a věci, které považují za své. Na základě tohoto inspirativního experimentu rozvíjí vyprávění o tom, proč a jak věci užívají. Ideální představy o majetku se v něm kříží s limitující skutečností. O narativu videí mi Zdeněk v emailové korespondenci napsal, že popisovali osobní situace a postupně je „očišťovali od osobních nánosů (něco tam muselo zůstat, protože nám to pak připadalo moc frázovité) a vznikly schematizované popisy situací, ze kterých by měly vystupovat především strany (já, oni…), které jsou v konkrétním vztahu“.

Ve vystaveném projektu figurují Ivana a Zdeněk jako ona a on, zástupci mužské a ženské perspektivy. Odehrává se v interiéru domu a na sněhem zapadané zahradě, kde vyprávění o jejím obdělávání může vyznívat jako metafora různých situací člověka v rámci systému. Jejich postoje nejsou politické ani jednoznačné. Někde si dokonce protiřečí, např. když ve scénách na zahradě čteme prohlášení: „Možná je ovládaná tím, že tento prostor jí nepatří“ a ve stejném kontextu pak zazní: „Snaží se rozšiřovat svůj prostor“. Mohou tak rezonovat v subjektivním tázání diváka po tom, co je vlastně moje, jak a proč se k vlastnění stavím, jak se to zrcadlí v pohledu na druhého, jak to reflektuje ten druhý a jak to funguje v nějakém vztahu.

Barbora Klímová