Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Ivan Pinkava, Ondřej Filípek: Rozvrat stínem

28. 4.-17. 6. / Kvalitář / Fotografie

Do 17. 6. 2022 je v Galerii Kvalitář, Senovážné náměstí 17, Praha 1, přístupná velmi zajímavá a krásná výstava Ivan Pinkava, Ondřej Filípek: Rozvrat stínem.

Archeologie je fascinujícím vědním oborem zejména díky své bezprostřednosti a možnosti studia reálných artefaktů dávno zaniklých kultur a civilizací. Řadí se mezi několik málo disciplín, které nejsou závislé na písemných pramenech, protože objekt jejího zkoumání je přímým referentem – střípkem lidské minulosti. Výsostným tématem, pod kterým si většina z nás archeologii pojí, je rozkrývání symboliky starého Egypta. Architektura, sochařství i jiné obory volného umění dosáhly za věhlasné egyptské éry neuvěřitelné úrovně a sedimentární vrstvy odhalované archeology nám tam odkrývaly specifickou vizualitu založenou zejména na strohé modelaci lidské postavy.

Jsou to právě architektonické monumenty a figurativní skulptury z nejtvrdších druhů hornin, které díky materiálové znalosti a řemeslnému zpracování stabilně odolaly povětrnostním podmínkám a zubu času po dlouhá tisíciletí. Tento fakt dlouhověkosti a pomyslné věčnosti byl pro egyptskou kulturu velice podstatný, neboť odkazoval k posmrtnému životu, pomyslnému středobodu tehdejšího uvažování. Hledíme-li tváří v tvář vznešené soše faraóna, nebo sfingy, můžeme si velice často všimnout, že jim podstatné části chybí. Ladné křivky ramene najednou přetne rovná fazetová plocha a místo ruky nacházíme prázdné místo. V tento moment přichází velice zajímavý estetický proces diváka, který si přirozeně pomocí imaginace doplňuje tyto chybějící tělesné části, přestože považujeme daný objekt za krásný i jeho přirozeným defektem. Tento princip nenáleží samozřejmě výhradě egyptskému umění – jako možná známější příklad nám poslouží antická socha Venuše milétské, které chybí obě ruce. Zkusme si ji představit s doplněnýma rukama a náš vizuální zážitek z této scény bude možná velice matoucí.

Zaměříme-li naši pozornost k figurativnímu sochařství Ondřeje Filípka, můžeme si všimnout podobného fenoménu. Jeho postavy velice často intencionálně postrádají důležité části těla a mohou tak odkazovat k výše zmíněným tradičním archeologickým nálezům. Jeho sochy mluví neúprosnou až brutální naléhavostí a nutí diváka přijmout nový způsob figurace založený na záměrně chybějících místech. Absence jako fenomén hraje v případě fotografií Ivana Pinkavy zcela stěžejní roli. Nelze zde hovořit o přímé figurativní deformaci, ale můžeme snadno nabýt pocitu, že by se ve fotografickém obraze mohlo nacházet cosi dalšího. Tento princip začal být v práci Ivana Pinkavy přítomný zejména v moment, kdy se dominantní část jeho tvorby začala přesouvat z figurativní do nefigurativní. Tato zátiší disponují jistým specifikem, jedná se totiž velice často o lidské rezidua běžného užívání – matrace, molitany, postele, židle. Jsou indexikálními znaky, otisky dávno minulých konkrétních lidí, kteří mohou být svým životem do těchto časových schránek vepsáni.

Kurátor: Jan Dotřel



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Ivan Pinkava, Ondřej Filípek: Rozvrat stínem