Vernisáž Igor Hosnedl: Dutch Harbor

Do 19.6.2016 bude v nově přestěhované Galerii Jelení, Dukelských hrdinů 25a, Praha 7, přístupná zajímavá výstava Igora Hosnedla: Dutch Harbor.

Igor Hosnedl (1988) studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v Ateliéru kresby Jitky Svobodové a v roce 2013 absolvoval v Ateliéru malby Vladimíra Skrepla. Právě kresba i malba zůstávají nadále rovnocennými polohami jeho tvorby, pro níž je charakteristické ohledávání vztahu mezi zobrazením, abstrakcí, znakem a písmem. Hosnedl suverénně ovládá jak černobílou kresbu uhlem nebo tuší, tak koloristické výzvy malovaného obrazu, pro který si vyvinul zvláštní techniku založenou na míchání barev z drcených pastelů a jejich nanášení na plátno netradičními způsoby včetně malby rukama. Po experimentech s dřevěnými, kolorovanými sochami, přichází na stávající výstavě v galerii Jelení s novým výrazovým prostředkem, jímž je kresba a malba převedená do prostoru, takže divák se prakticky dostává do obrazu – mezi jeho jednotlivé vrstvy, které na plátně pouze tuší.

Rozhovor kurátorky Terezy Jindrové s Igorem Hosnedlem:

Tereza Jindrová: Jak bys charakterizoval svůj postup při práci na obrazech?
Igor Hosnedl: Proces vzniku mých obrazů vychází na začátku z jakési beztvarosti, kdy je nejdůležitější určitý barvocit. Během procesu dochází samozřejmě i k náhodám nebo odbočkám, které můžou nakonec vést ke konečnému výsledku, nebo jsou naopak překryty dalšími vrstvami a tvoří jen jakési podloží. Současně při práci na obrazech paralelně hodně kreslím a malba se pak konkretizuje díky těmto kresbám. Samotná malba je složená z mnoha různých technických postupů sloužících jako stavební prvky. Důležité jsou pro mě velké barevné plochy a přechody barev, přičemž čerpám z víceméně klasických zdrojů jako je třeba Morandi a od něj vycházející pojetí zátiší. Stupňování barev je pro mě často právě reakcí na funkci světla v zátiší.

Na téhle výstavě prezentuješ knihy kreseb – záměrně neříkám skicáky, protože je nevnímám ve smyslu nějakých přípravných studií. Jde ti o to, aby měl divák jasnější představu o procesu tvojí tvorby, nebo tyhle kresebné knihy představují plnohodnotný umělecký artefakt, který může fungovat sám za sebe? Co pro tebe zkrátka znamená vztah mezi kresbou a malbou – panuje tu nějaká hierarchie?
Vlastně ne. Mezi těmi jednotlivými polohami nefunguje nadřazenost, ale spíš jde v případě kreseb o jakési matrice, na kterých si člověk uvědomuje jádro problému. Kresby by měly být jakýmsi bezprostředním odrazem myšlení, ale co se týče gesta, kresby i malby jsou pro mě na jedné úrovni, i když ve druhém případě jde o velké formáty. Kresby tedy nepředstavují hotový koncept pro malby a v obrazech pro mě musí fungovat stejný princip náhody jako v kresbách. Snažím se cítit stejně spontánně při kresbě i při malbě. Dá se říct, že malba je v jistém smyslu vyjádřením zastavení v určitém momentě kresby, tedy tam, kde kresba může pokračovat dál. V zásadě ale sleduju podobné principy v kresbě i v malbě, což se týká třeba multiplikace křivek, které se vrství a vytváří další a další seskupení rozvíjející výchozí motiv.

Zároveň můj proces kresby je postavený na práci v blocích, kde se kresby otiskují, nebo spíš propisují a protlačují na následující listy. Čili ty kresebné knihy jsou pro mě stejně důležité, jako velké malby a je pro mě asi naprosto nemyslitelné, aby některá stránka té knihy byla vyjmuta. Pro mě by bylo i v tomhle kontextu nepřirozené kreslit na samostatné papíry, protože tady je podstatná určitá posloupnost a taky nemožnost něco mazat nebo vynechat.

Během práce na knížce si asi nejintenzivněji uvědomuji svůj vztah k malbě.

Ještě bych se chtěla vrátit ke tvojí technice malby. Co tě dovedlo k využívání drceného pastelu s pojivem jako malířské barevné hmoty namísto tradičních prostředků jako akryl nebo olej?
Práce s pigmentem a lepidlem s sebou nese určitou nepředvídatelnost, protože vzhledem k povaze této techniky není nikdy stoprocentně jasné, jak se materiál zachová. Mám zalíbení třeba v haptických vjemech, které mi tahle technika poskytuje, protože někdy v pojivu zůstávají větší kusy pastelu, čímž dochází k vrstvení hmoty a obraz tak získává větší hutnost, až reliéfnost. Současně přináší tahle technika úžasnou barevnost a svítivost barev.

Osobně mám silný vztah ke klasickým funkcím obrazu a používání pastelu mi umožňuje naplňovat hluboké, až obsesivní touhy po velkých barevných plochách, výrazných stínech a barevných přechodech. A to mi žádná technika předtím takto nedovolovala – ať už akryl nebo olej.

Ve tvojí tvorbě se dlouhodobě vyskytuje motiv znaku – někdy jako zredukovaného odkazu k objektům, někdy v až grafickém nebo typografickém smyslu. Co tím sleduješ?
Všechny abstrahované tvary a znaky odvozuju od reality, nebo představ, co znamená určitý předmět v obraze a co by měl představovat, takže divák je veden k určitému čtení.

Písmeno mě zajímá už dlouho – v dřívější tvorbě jsem spojoval literární podněty s obrazovou stylizací tvarů podobných písmeni. Grafická forma je pro mě nezbytná v tom, že může být náhražkou reálných vodítek, reálného zobrazení.

Výstava v Jelení má velmi komplexní řešení zahrnující různé plány a způsoby diváckého nahlížení. Nejde tedy o tradiční malířskou výstavu, ale o určitý model tvůrčího univerza. Je pro tebe v tomhle smyslu výstava jako celek důležitější než jednotlivý obraz?
Tvorba obrazu sama o sobě je obrovská romantika, vzhledem k tomu, jak je zatížené samotné tohle médium. Já osobně ale nekladu takový důraz na jednotlivý obraz jako výsledný artefakt a vnímání jednoho plátna je pro mě spojené s větším celkem toho, co danému obrazu předcházelo, nebo co následuje. A doufám, že takový soubor, který nabízí širší pohled do různých složek umělcovy práce, je zajímavý i pro diváka.

Samotný obraz o tom, k čemu dochází v průběhu tvorby, nedokáže sdělit všechno, a proto jsou tu i další média, další výrazové prostředky. Koneckonců i při malbě pracuju ve velkých sériích, z nichž jsem pak schopen vybrat menší část a naopak velkou část práce odsunout nebo vyřadit, takže se třeba nedostane na veřejnost, na výstavu, ale bez té většiny by taková selekce nebyla možná. Instalace výstavy se zkrátka stává další fází tvorby. Tentokrát jsem se díky výstavě vrátil ke kresbám a převedl jsem je do prostoru v mnohonásobně zvětšených rozměrech, takže pro diváka vypadají až monumentálně. Divák má tudíž k dispozici jak drobnou kresbu, tak prostorovou instalaci, v níž se může fyzicky pohybovat.

Co tě tedy vedlo k tomu, abys svoje kresby a malby posunul do prostoru?
Protože kreslím černobíle, tak moje první představa byla převést kresbu do veliké instalace sestávající jen z linií – třeba z drátu. V podstatě kreslit linku v prostoru. Nakonec jsem se ale rozhodl pro bezprostřednější postup – tedy vytvořit kresbu na plochý podklad a podle obrysových linií pak nechat vyřezat dané tvary. Beru to tedy jako testování dalších možností rozvíjení kresby a do budoucna asi bude pro mě nezbytné si příležitostně takto ověřovat určité otázky nebo problémy vyvstávající při každodenní tvorbě v ateliéru. Samotný celek výstavy je pro mě tedy určitým vodítkem, kam postupovat dál, protože i výstava sama o sobě je vlastně specifické médium.

A jak jsi došel ke zvolenému názvu výstavy? Má nějaký symbolický význam?
Původně jsem zvažoval různé popisné, až technické názvy, ale pak jsem se rozhodl pro tak trochu matoucí název, který se neváže bezprostředně k vystaveným dílům, ale k tomu, o čem jsem přemýšlel během tvorby nebo co mě ovlivnilo na až podvědomé úrovni – jako právě to místo z názvu. Takže název výstavy vlastně odkazuje ještě někam hlouběji do procesu tvorby, který začíná už v samotných myšlenkách nebo náladě, se níž přistupuju k papíru, plátnu…

Tereza Jindrová

Připraveno v rámci festivalu
vs. Interpretation a ve spolupráci s Agosto Foundation
https://www.facebook.com/events/878055742340832/