Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Igor Grimmich: Osvícení

Do 30. 5. 2022 bude ve všední dny 8 – 17 ve foyer Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, Senovážné náměstí 9, Praha 1, přístupná krásná a velmi zajímavá výstava obrazů Igora Grimmicha: Osvícení.

Úvodní text kurátora Jana Čejky k výstavě:

Připadá mi, že se zapomíná na jednu z hlavních charakteristik Igorovy tvorby, na všudypřítomnou ironii. Rozhodl jsem se tedy, věnovat jí tento text, a abych ji co nejvíce podtrhl, budu jej psát místy výrazně nespisovně a krapet od rány.
Igor Grimmich je člověkem věčně dobře naladěným, který věří, že svět je převážně dobrý. Nedělá si z ničeho příliš těžkou hlavu a když se naskytnou nějaké trable, divá se prostě trochu dál do budoucnosti, ve které je už vše zase v pořádku. Jaký to je ale kontrast k jeho dílům! V Igorových obrazech sledujeme levitující mrtvolná lidská těla, co se vznáší mezi nejrůznější havětí. Pohlížíme na monumentální městská panoramata plných králíkáren, kde vše a všichni mají své místo a cokoli mimo stanovený řád není povoleno.
Prohlížíme si lidské fragmenty coby bizarní exponáty v blíže nespecifikovaných muzeích.
Igor Grimmich svoji optimističnost tedy nezneužívá pro prvoplánový kýč, nýbrž pohlíží skrze ni na témata vážná. Jak? Se značnou dávkou ironie. Na výstavě lze vidět hned několik takových
příkladů.
Tak třeba obrazy s levitujícími postavami je možné vnímat jako projekci, skrze kterou si člověk maluje realitu obvykle jinak, než jaká ve skutečnosti je. Lze pak obrazy číst způsobem, jak šel dotyčný spáč tábořit do lesů, těšil se, že bude mít na mechu ustláno a úplně zapomněl na slimáky, komáry, klíšťata, plevel a jiná požehnání tamní fauny a flóry; nebo jak se jeden těšil na pohotové vstávání následujícího rána a jako na potvoru se zas dostavil onen paralyzující stav mezi snem a bdělostí, který k posteli upoutá na delší dobu, než by bývalo bylo zdrávo.
Jiné příklady ironie se vyskytují v narýsovaných městských panoramatech, která metaforicky ukazují, jak některé společenské touhy paradoxně vedou k odcizení člověka od sebe samého. Především jde o řád, podle kterého jsou sídliště ztvárněna, a který by měl být v duchu rčení „pořádek dělá přátele“ kolektivním snem celé společnosti. Háček je v tom, že se z vyobrazených panoramat paradoxně kvůli jejich strojovosti a systematičnosti vytratilo právě to nejdůležitější – lidskost.
A ironickými příklady hýří též vyobrazená muzea s lidskými fragmenty. Ta totiž dokáží člověka tak zblbnout, že obdivuje ve vitríně něco, co vidí každé ráno a večer v koupelně před zrcadlem. A nejen to, pokud to jsou exponáty staré třeba i 2000 let, tak tato muzea dokazují, že se člověk za tu dobu zas až tolik nezměnil. Myslet si pak, že civilizace je dnes osvícenější, než bývala předtím, je mýlka. Doba není horší nebo lepší, je prostě jiná.
Ve všech uvedených cyklech Igor skrze ironii postihuje různé stavy a vize, ať už individuální, nebo celospolečenské. Pracuje s osvícením člověka, přičemž toto osvícení pomocí ironie relativizuje. Ukazuje, že osvícení není nutně něčím, co žene civilizaci kupředu, byť se to tak v dnešním těžce konkurenčním prostředí může zdát. Namísto toho Igor Grimmich ukazuje, že osvícení nemusí být vždy smysluplné, ba naopak že může být až otravné, nebo dokonce směšné, a že nad osvícením je důležité mít občas trochu nadhledu.

Jan Čejka, kurátor výstavy



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Igor Grimmich: Osvícení