Vernisáž: Helena Antonín Pešta: I´m Your Mother

Do 10.5.2019 bude v galerii Artinbox, Perlová 3, Praha 1, přístupná velmi zajímavá a hustá výstava Helena Antonín Pešta: I´m Your Mother.

Kdo je kdo?
Který pohled je pravdivý? Pohled ženy nebo muže?
Je přípustná existence třetího pohlaví?
Je autorem výstavy žena nebo muž?
A co kurátor / ka?

Už potřetí uvádíme autorskou výstavu Daniela Pešty, který zde tentokrát vystupuje pod pseudonymem svého femininního a maskulinního alter ega, jenž odvodil z křestních jmen svých rodičů: Helena Antonín Pešta. Představíme nejnovější umělcova díla: malby, fotografie, objekty, asambláže i videoart. Různá média, jak je pro autora typické, sjednocuje téma: hledání identity a determinace. Nakolik se můžeme vzepřít tomu, co nám život přichystal? Třeba se narodíme židovským rodičům v první polovině 20. století? Nebo se narodíme jako cikánská dívenka v xenofobní České (Slovenské, Maďarské…?) republice začátkem 21. století? Nebo se hrou osudu a okolností ocitneme jako cizinec v jiné zemi? Jaké to je narodit se jako žena? Jaké to je narodit se jako muž? Jaké to je narodit se, a nebýt si jistý svou orientací, svým pohlavím, svým domovem, svou národností, svou identitou? Lze dle tvorby rozeznat, zdali je autorem muž, nebo žena? Kde tkví ten rozdíl? A je to vůbec důležité?

Galerie Artinbox představuje již třetí autorskou výstavu svého kmenového umělce pod pseudonymem Helena Antonín Pešta. Na jedné straně maskulinní Já autora Antonín analyzuje téma ženského údělu mužským pohledem a vyjadřuje se k motivům jako je intimita, svatba, zrození, mateřství, postavení ženy v partnerském životě a společnosti, ale i mužské destabilizace ženskou emancipací, bezradnost a ztrátu sebevědomí a “tradiční” identity v době, kdy ženy své sebevědomí nabývají. Na straně druhé se vyjadřuje k podobným otázkám autorovo femininní Já: Helena. V tomto pohledu se však osud ženy zásadně komplikuje. Často je nezbytné obětovat své sny, touhy, radosti, ambice pro blaho svých blízkých. Dnes možná méně než kdysi, ale kdo stanoví tu hranici mezi vnitřní spokojeností, nutností a sebeobětováním? Ženství a mateřství dává životu novou dimenzi. Mystérium zrození života je ženským privilegiem, které si mnozí muži rádi odpustí. Anebo tiše závidí. Někteří stojí v němém úžasu nad tím zázrakem. Svátek MDŽ, den, kdy výstavu zahajujeme, je svou kontroverzní pověstí pro dané téma příznačný. Karafiáty, chlebíčky, rakvičky, věnečky. Kolik mužů si dá práci pokusit se vcítit do rolí ženy? Ženský svět bývá pro muže nepochopitelný. A naopak. Muži a ženy používají jiné zbraně. Ženy bojují svou zranitelností. Brání se schopností regenerace. Jsou křehké, přesto tolik vydrží! Jak to dělají? A co teprve ty emancipované ženy? Ty některým mužům nahání přímo strach! Ženská síla u nich vzbuzuje nevoli, někdy až agresi. Vzbuzuje vztek i u mužů nejbližších: u manželů, otců, bratrů. Láska se jako ležatá osmička překlápí v nenávist. Příběhy končí různě. Každá tvář na fotografii neznámé ženy ukrývá svůj příběh. Autor se jen lehce vznáší na vlně domněnek. Bea, Anita, Helena, Julia… Anonymní ženy na nalezených fotografiích, zbyla jen jména a otisk podoby na staré fotografii. Po čem toužila? Byla šťastná? Jak dlouho? Co ji osud přichystal? Kam se vydala poté, co odrostla své nevinně bílé dívčí krajkové košilce?

Černá košile nalezena na nádraží Bubny. Autor ji podobně jako ty bílé, zalil do pryskyřice a vytvořil objekt spolu s kusem starého dřeva, nalezeného tamtéž – na místě odkud odjeli tisíce Židů do spárů / náručí svých osudů. Determinace.

Vše se vším souvisí. I to zdánlivě nepodstatné, banální, nesourodé. Archetypy a symboly. Květiny. Krev. Krajky a nitě. Krajkové košilky. Svatební šaty. Masky. Maska matky? Dvojportrét ženy. Muž. Muž šlape po květinách. Muž – otec? Fotografie černobílé, fotografie barevné. Obrazy. Asambláže. Filmové sekvence. Bílá a černá magie. Bílá smrt. Černá beznaděj. Bílá nevinnost. Rudá zranitelnost.

Proč válčit? Muž a žena jedno jsou. Spolutvoří zázrak života. A láska je vše, co člověk potřebuje. Ať žena, či muž, nebo jakékoliv jiné pohlaví.

Xavier Otto Nadia Rovder, Praha, březen 2019

Daniel Pešta se narodil v roce 1959 v Praze, je absolventem Výtvarné školy Václava Hollara. Během totalitního režimu se pohyboval mimo oficiální kulturu. Věnoval se především kresbě a pracoval v oblasti užité grafiky. Po roce 1989 navrhoval grafické cykly pro vydavatelství klasické hudby, za knižní a plakátovou tvorbu získal ocenění.

Postupy při navrhování plakátů, které u Pešty vždy balancovaly na hranici malby, vyústily na přelomu osmdesátých a devadesátých let do oblasti volné tvorby. Nejprve studuje figuru, ztvárňuje její zranitelnost, později se věnuje portrétu, ve kterém se soustředí především na jeho expresi. Postupně se jeho práce abstrahují, redukuje barevnost a začíná se přibližovat k podstatě svého výrazu, pro něj typického, který je zcela mimo tendenční vlivy.

Po roce 1998, kdy se vrací z prvního studijního pobytu v New Yorku, začíná experimentovat s různorodými materiály, jako je papír, vosk, kůže nebo transparentní pryskyřice. Právě haptické materiály umožnily autorovi ještě více proniknout do složitosti lidského nitra. Tyto práce balancují na hranici naturalistické syrovosti, dotýkají se nejcitlivějších témat, jako je zrod života a jeho zmar, jdou na dřeň lidské podstaty. Zmíněné atributy se prolínají jeho tvorbou dodnes a staly se pro autora signifikantní. Typický se pro Peštu stává symbol červeného provázku – červené nitě v barvě krve, která prostupuje celou jeho tvorbou a která symbolizuje nejen nevyhnutelnost osudu, ale i nekonečný příběh lidského rodu. Zamotává, prošívá a perforuje křehkou existenci jedince. Do transparentní pryskyřice zatavuje příběhy celých generací, které vyhledává na dobových fotografiích. Vznikají rozměrné „Genetické kódy“ a cykly „temných asambláží“ s tematikou bezpráví a ztráty důstojnosti. Do pryskyřice nekompromisně zatavuje své starší obrazy či objekty do přísných bloků a sloupů, čímž relativizuje smysl tvorby samotné, ale zároveň tím paradoxně otevírá další výrazové možnosti. Téma portrétu Pešta postupně transformuje do výrazu masky, kterou vnímá jako symbol přetvářky a anonymity. Maska se pro něj stává ústředním motivem jak v jeho konceptuálních projektech, tak v autorských videoartech. Jeho videa hovoří jasným jazykem, bez pomocných dějových informací. Obsahově se Peštova tvorba často dotýká politické či sociální tematiky, zabývá se též analýzou vlastních snů, které si systematicky zaznamenává, zůstává však vždy výtvarně konkrétní. Geneze jeho děl podléhá precizním přípravám, na jejichž konečné podobě pracuje i několik let.

Daniel Pešta se řadí mezi tzv. multimediální umělce. Nenechavá se omezovat jedním médiem, ale vytrvale experimentuje v celém spektru výrazových prostředků, v nichž se potkávají všechny naše smysly.