Vernisáž Haades, Řezník, Gemrot: Jsou v zraku Tvém prameny jedu a cesty plny jsou hadů, co chodí tam píti

Jedná se o třetí a poslední část výstavní trilogie inspirované českým dekadentem 19. století, Karlem Hlaváčkem. Název vychází z jeho nedokončené básnické sbírky Žalmy, která obsahuje texty z posledního roku básníkova tragického života, kdy pomalu umíral na tuberkulózu. Tento protinábožensky laděný soubor ironických žalmů obžalovává lhostejně mlčícího Boha a představuje znechucený „triumf marnosti“, jak to ve své akademické práci formulovala Ognjenka Oljača. Výstava čerpá z Hlaváčkovy existenciální úzkosti, estetizace utrpení a záliby v temných, chorobných a bolestných motivech.

Těžištěm výstavy je ďábelská apoteóza destruktivních „umělých rájů“ v baudelairovském slova smyslu – u Hlaváčka to bylo sebezničující opojení dekadencí, u Haadese malba tvořená pod vlivem omamných substancí, u Řezníka chorobná nenávist k sobě i veškerému lidstvu a u Gemrota marastický odpor k životu a radostné očekávání svého skonu. Už nejde o přijetí nebo odmítnutí smrti, ale o uvědomění si faktu, že neexistuje nic mimo smrt, tedy že smrt je jedinou univerzální pravdou. Duše zemře, hmota se rozpadne, ale věčný koloběh umírání zůstane. Netušíme, že nejsme víc než pouhá kapka vody na lopatkách mlýnského kola cyklu nedobrovolného zrození a nevyhnutelného skonu.

Člověk je pudem sebezáchovy zdrogované zvíře, jinak by musel okamžitě spáchat sebevraždu. Krása, naděje, láska – vše jsou bolest tišící opiáty a blyštivé návnady udržující nás nabodnuté na háčku života. Haades, Řezník a Gemrot tyto „prameny jedu“ demaskují a obracejí naruby. Záměrem výstavy však není snaha vzbuzovat smutek, nýbrž nietzscheovský příklon k dionýské extázi a radosti z destrukce rozumu, který nás svazuje a kastruje. Zaobírání se morbidními náměty pak po způsobu Artaudova Divadla krutosti přináší vnitřní katarzi a učí nás nazírat svět z nových úhlů. Jak to popsala Řezníkova kapela Sodoma Gomora v úvodu tracku Definice Déra: „Tím, že jsou vystaveni Déru, jsou na okamžik vytrhnuti z šedi vlastních životů a dojdou k uvědomění, v jakém hnusném prostředí to ve skutečnosti žijí. Když si to uvědomí dostatek lidí, možná se náš svět stane lepším místem.“

Jádrem expozice jsou Haadesovy expresivní malby zachycující patologická témata otevřených rakví, příšerných zvířat, perverzní sexuality, pekla, mučení a obecně veškeré zrádnosti zrcadlového bludiště tohoto světa. Obrazy vyhřezají z autorova podvědomí jako prasklý vřed a hypnoticky uhrančivé barevné plochy vzbuzují cynickou radost nad blížícím se zánikem civilizace. Haades se stává loutkařem Thackerayovy parafráze Jarmarku marnosti. Ten ukazuje surovou prázdnotu lidského počínání, jež připomíná mechanické pohyby marionet v tragikomické grotesce. Loutkové postavy (stejně jako lidé ve skutečném životě) nemohou jednat svobodně, ale jsou slepě vedeny vnějšími silami. Ty malíř na márách svých pláten pitvá, chirurgicky zkoumá a frankensteinovsky přetváří a znetvořuje. Zatahuje nás tak do své fantasmagorické králičí nory, kde si Alenka píchá fentanyl a provozuje prostituci.

Řezník pak ve svých šokujících rapových skladbách artikuluje naše utajované temné myšlenky, které potlačujeme a za které se stydíme. V textech jako Autogenocida propaguje stanovisko německého filozofa, Ulricha Horstmanna, jenž ve svém spise Das Untier provolává vyhlazení lidstva za nejvyšší možné dobro. V návaznosti na učení buddhismu zastává credo, že veškeré bytí je pouze různými formami utrpení a bolest tak představuje základní hybnou sílu všehomíra. Řezník se personifikuje do postavy proroka-Antikrista, který přišel ohlásit spasení světa jeho spravedlivým zničením. To není gesto krutosti, leč nejvyšší úroveň filantropie a jediná možná sebeobrana proti tomuto prokletému věku: „Ale představa smrti, ta mi taky svírá hrdlo, / já nemůžu se s ní smířit, proto musím smrtí vířit. / […] / ‚Řezník‘ je štít, s kterým jdu naproti smrti, / nejlepší obrana je útok“.

Averze k lidstvu utápějícímu se v oceánu vlastních výměšků vyúsťuje v stavbu archy nihilismu i u Jana Gemrota. Zatímco se okolní svět noří do vln hnusu a hnisu, Gemrot vnější skutečnost (res extensa) zavrhuje a staví si slonovinovou věž v krajinách své duše (res cogitans), což bylo typické i pro Karla Hlaváčka. Gemrot nachází nouzový východ v negativistické filozofii Absolutní nicoty Kitara Nišidy (zettai-imu) a Bezednu (Ungrund) Jakuba Böhma. Oba koncepty odkazují k propastné prázdnotě obsahů a forem, která je nejen za všemi věcmi a v nitru každého živého tvora, ale předchází veškerou existenci a do její tmy bude vesmír po své termální smrti jednou opětovně pohřben. K tomuto tématu se vztahuje i Gemrotův funebrální videoart, kde motiv hrobu odkazuje ke konejšivé nicotě, do jejíž hřbitovní jámy pomalu padáme, a naturalistický symbol červa (resp. larvy) zase ukazuje nahou zranitelnost a ubohost člověka. Možná měl Hlaváček v Žalmech pravdu, že hluchý Bůh nad námi roní zklamané slzy plné prudkého jedu…