Vernisáž František Novotný: Mapy amorfních vztahů

František Novotný ve svých dílech propojuje malbu a kresbu a své dlouhodobé uvažování o prostoru, symbolech a vnitřních krajinách rozvíjí prostřednictvím principu mapování. Kompozice, v nichž je základním stavebním prvkem linie, vznikají proplétáním, překrýváním a vzájemným působením jednotlivých přímek, křivek i jejich zauzlení. Postupně se skládají do větších celků připomínajících mapy, krajiny nebo rozlehlá území, jejichž podoby nejsou nikdy definitivní.

Jeho obrazy lze vnímat jako záznamy procesů, které nejsou na první pohled viditelné – vztahů, sil a pohybů utvářejících náš vnitřní i vnější svět. Každá linie je stopou určité možnosti, záznamem pohybu i okamžikem, kdy se z množství potenciálních cest ustavuje konkrétní směr. Výsledná mapa však nezůstává uzavřeným obrazem skutečnosti. Je živou strukturou, která se neustále proměňuje, rozpíná a znovu přeskupuje. Její amorfnost neznamená nepřítomnost řádu, ale spíše odmítnutí jediného, definitivního uspořádání.

 

Významnou dynamiku autorových obrazů vytváří střetávání a prolínání mužských a ženských energií. Lineární, geometrizující princip se pokouší zavádět řád, vytvářet pravidla a udržovat jednotlivé prvky v určitých vztazích a proporcích. Proti němu působí energie křivky a neustálého vybočování, která narušuje předem připravená schémata a otevírá prostor novým možnostem. Nejde přitom o jednoduché rozdělení na protikladné světy, ale o jejich vzájemné ovlivňování, přitažlivost i napětí. Každý z principů potřebuje přítomnost toho druhého, zároveň se však brání jeho úplnému podřízení. Životnost celku spočívá právě v této neustále obnovované rovnováze, která není klidem, ale dynamikou.

 

Tomu odpovídá také technické a materiálové řešení obrazů. Akrylové barvy se zde setkávají se suchým pastelem a dalšími kresebnými prostředky. Kresba do malby vstupuje jako samostatná energie, která ji rozrušuje, doplňuje a znovu organizuje. Autor navíc pracuje s fyzickou vrstvou obrazu: často skládá kartonové desky nad sebe, prořezává jejich povrch a do vzniklých meziprostorů vkládá další komponenty. Obraz tak přestává být pouhou plochou a získává charakter prostorového objektu. To, co je jen zčásti vidět pod vrchní deskou, je nicméně stejně důležité jako to, co je viditelné. Hloubka zde není jen optickou iluzí, ale skutečným fyzickým prostorem pro další významy.

 

Na obrazy Františka Novového se také lze dívat jako na vzdálené galaxie nebo rozsáhlá území pozorovaná z výšky. Z odstupu se jednotlivé linie a tvary slévají do celků, které tvarově připomínají mapy zachycené ve velkém měřítku. Teprve postupným přibližováním se odhalují jejich vnitřní struktury a lokální vztahy. Podobně, jako při procházení digitální mapou, mění se měřítko našeho pohledu: z celku se vynořují jednotlivosti, z nejasných oblastí konkrétní místa a z pouhého obrysu další možné souvislosti. Ani detail však nepřináší konečné vysvětlení. Každé přiblížení otevírá další úroveň.

 

Mapy amorfních vztahů jsou tak především mapami vzájemného působení. Snaží se o porozumění a záznam chvilkové situace a také o porozumění bez potřeby všechno sjednotit, pojmenovat nebo ovládnout. Ukazují, že vztah nemusí znamenat splynutí a že rozdílnost nemusí vést k oddělení. Podmínkou skutečného setkání je možnost zůstat sám sebou, aniž bychom druhému omezovali jeho prostor a pohyb. V autorových obrazech se proto stále něco děje, dochází k neustálým úpravám algoritmů vzhledem k probíhající situaci: energie proudí, hranice se posouvají a řád se střetává s tím, co mu uniká. Mapa nikdy není hotová. Stejně jako vztahy, které zachycuje, vzniká znovu a znovu.

 

Ivana Beranová

kurátorka výstavy

říjen 2026