Vernisáž František Mucha: Ptáček v trní viděl druhého letět

Nebyl by to František, kdyby jeho cesta byla jednoduchá a přímočará. Jeho cesta ke sklu, které nejprve trochu ochutnal na střední škole, přerušil nástupem na Fakultu umění, jež velmi výrazně okořenila jeho nejen výtvarné vnímání. Zpátky ke sklu se vrátil hned po absolvování studia v Ostravě, kdy nastoupil do učení na foukače dutého skla. Brzy však zjistil, že sklářské řemeslo je velmi těžké živobytí – ostrý provoz hutě se neslučoval s jeho touhou po volné tvorbě. Vydal se tedy jinou cestou a začal pracovat v muzeu. V době pandemie se uzavřel v depozitáři s fotodokumentací obsáhlé sklářské historie na Valašsku, z níž později čerpal ve své tvorbě. Tehdy se také usadil na Vsetíně a zřídil si vlastní brusičskou dílnu, kde se v tichosti věnoval samostudiu dekorování skla brusem. Ve svém ateliéru s kuličskými stroji našel prostor, kde může v tichosti strojů pracovat na svých výtvarných předmětech řemeslným způsobem.

Nyní přenáší broušením do skleněných nádob své zážitky, pocity a příběhy. Nebrousí po povrchu, ale jde nástroji do skleněné masy a vytváří tím reliéf. V jeho sklářské tvorbě je patrná hluboká fascinace materiálem a řemeslo sklářských technik, ale taky pocit volného umělce, jenž vytváří svou vizi. To jej dovedlo zpátky do galerijního prostoru a po více jak šesti letech vystavit svou tvorbu, která se absolutně změnila materiálem, ale tématy zůstala stejně čistá, divoká.