Vernisáž: fj87 – Žijeme ve městě

Žijeme ve městě

Jednou jsem přemýšlel nad naprostou pitomostí. Kdybych vyrůstal jinde než v Praze, mělo by to vliv na moje dospívání? V duchu jsem se vracel na Jižní Město, kde jsem jako dítě trávil většinu času a fascinovaně pozoroval graffiti, vedle kterých jsem se nechával kamarádem fotografovat. Dodnes opatruji fotku, na které stojím vedle legendárního chromu KADET, přičemž písmena jsou tak obří, že proti nim vypadám jako trpaslík. To samé jsem provozoval v metru a na nádražích v blízkosti posprejovaných souprav a nástupišť. Město, respektive Prahu, jsem si spojoval právě s graffiti, které bylo v té době (cca 1998) na raketovém vzestupu. Proskakoval jsem tou džunglí klikyháků jako Tarzan a s radostí nechal metropoli, aby mi dýchala do obličeje okouzlující odér, který se mi vpil hluboko do krve.
Vzpomínky z Jižního Města jsem mixoval se vzpomínkami ze Střední Ameriky, kterou jsem měl možnost skrz na skrz procestovat. V latinské Americe jsem se také nechával fotografovat. Tentokrát jsem ale nestál vedle panelu RTW, ale u sopečných kráterů, na opuštěných plážích nebo před mayskými pyramidami. Co kdybych vyrůstal tady, v deštném pralese? Maloval bych dnes místo kouřících komínů palmy? Místo paneláků plechové boudy a místo pouličních lamp kaktusy? Můj život by se jistě ubíral jiným směrem a určitě bych měl i úplně jiné životní zkušenosti. V Praze by mi nejspíš na hlavu nespadl kokosový ořech. V Kostarice by mě zase neokradli v noční tramvaji. V Hostivaři se sice nachází restaurace, kde se dá objednat kreolské jídlo, ale pochybuju, že bych si mohl dopřát svíčkovou omáčku kdesi v chatrči v Limónu. Někde prostě hnije na ulici mango, jinde jablka.
Nad touhle banalitou čas od času přemýšlím dodnes a velmi se u toho bavím. Možná bych místo sprejování tancoval salsu. Možná bych později vyměnil štětec za cvičenou opičku, kterou bych okouzloval na plážích turisty. Třeba bych se narodil v Salvadoru a nechal bych se zaměstnat v gangu. Variant je mnoho a žádná z nich není nepravděpodobná. Jenže člověk se musí vypořádat s tím, co má.
Pomyslný koktejl, který jsem na vernisáž v Letce namíchal, obsahuje zejména cihly a železobeton. K vidění jsou i různé stožáry a dráty, které se ve sklenici vyjímají mnohem líp než brčko nebo paraplíčko. Abych ale nemachroval jenom se západním pojetím života, přidal jsem i pár exotických kapek v podobě divokých (a samozřejmě nepatřičných) očiček a zobáčků. Po protřepání jsem vychrstnul tekutinu na papír s kvalitní gramáží a porovnával vzpomínky s realitou. Fantazii by se totiž meze klást neměly.
Přestože žijeme ve městě.

 

Panelová sídliště – vize a realita

Panelová sídliště představují významný urbanistický i společenský fenomén. Paneláky byly nejčastější formou poválečné hromadné bytové výstavby od 50. do 80. let a staly se nedílnou součástí obrazu českých měst. V současné době žije na sídlištích přibližně 1/3 obyvatel, v Praze je to necelá polovina.
Nedostatek bytového fondu a potřeba výstavby velkých obytných celků, zejména v Praze bylo ještě v 60. letech nahlíženo jako výzva k vytvoření nového futuristického města. Vznikaly obsáhlé studie satelitních měst pro desítky tisíc obyvatel, které byly ceněny na mezinárodních soutěžích.
Původní modernistické koncepty města v zeleni a rozmanitých typologií, však byly postupně opouštěny ve prospěch sériové výroby betonových souborů. Dům byl brán jako průmyslový objekt a bydlení jako politická agenda, která se dá vyřešit masovou produkcí. Koncept vytváření domova a kvalitního veřejného prostoru, se kterým by se mohli jeho obyvatelé ztotožnit neměl při dodržení pětiletky místo.
Typickými příklady pražských sídlišť budovaných v 80. letech je Jižní město, které se značně odklonilo od svého původního návrhu, který vzešel z urbanistické soutěže v roce 1966. Jižní město se mělo stát místem s „živými a tím městotvornými místy setkávání obyvatelstva“, což se přetavilo ve specifickou a svéráznou podobu, kterou jistě autoři nezamýšleli, ale která dnes neodmyslitelně patří k Praze.