Vernisáž Ewa Partum & Lenka Klodová: Disobedient Bodies

Do 18. 1. 2025 je v galerii Hunt Kastner, Bořivojova 85, Praha 3, přístupná velmi zajímavá výstava Ewa Partum & Lenka Klodová: Disobedient Bodies.

Hunt Kastner s potěšením uvádí výstavu zabývající se praxí dvou feministických umělkyň, Ewy Partum (nar. 1945, Grodzisk Mazowiecki) a Lenky Klodové (nar. 1969, Opava). Přestože se jejich díla vyznačují jinou estetikou, obsahově se obě zaměřují na emancipaci žen od omezení, stereotypů a útlaku. Výstavní projekt se z širšího hlediska soustřeďuje na dobově specifické feministické snahy ve východní a střední Evropě v období socialismu a neoliberalismu a rozehrává činorodý dialog mezi pracemi Partum a Klodové.
Postupy obou autorek vycházejí z různých oborů a uměleckých kontextů: tvorba Ewy Partum vzešla z kritiky malířství a konceptuálního umění, tvorba Lenky Klodové pak vznikala v kontextu expanze sochařství a umění orientovaného na identitu, charakteristického pro období politické transformace. Obě se přitom rozhodly využít vlastní tělo jako umělecký nástroj skrze performativní praxi. I přes výrazně odlišné formální vlastnosti děl se Partum a Klodová zabývají feministickými tématy konstruovaného rozdělení mezi soukromou a veřejnou sférou, a to ve vztahu k vlastním tělům, rolím a stereotypům o ženách, stejně jako k údajně univerzálnímu a bezpohlavnímu jazyku. Zabývají se i takovými souvislostmi, jako je vztah mezi mateřstvím a uměleckou praxí, přičemž jejich umění přispělo k budování feministického vědomí (a povědomí). Ve svých biopolitických dílech, v nichž si podmanily administrativní jazyk, ukazují, jak státní aparát určuje status genderově podmíněných těl.

Název výstavy „Neposlušná těla“ odkazuje k hlavnímu nástroji umělecké praxe Partum a Klodové – nahému ženskému tělu, jež rozvrací stávající společenské a vizuální normy. Jde o tělo používané mimo konvence tradičního umění, kde bylo spíše objektem mužského nazírání než aktivním subjektem transformativního jednání. Ve svém pro výstavu rekonstruovaném díle, Sniedani na trava (1971), Ewa Partum reaguje na slavný obraz Eduarda Moneta, který zobrazuje nahou ženskou postavu zbavenou jakéhokoli mytologického či symbolického alibi. Partum tak přetavila proslulý obraz v akci, v níž její jméno sebevědomě přepisuje jméno mistra moderního umění. Její performance, Zmiana (1974 a 1979) zase ukazují, jak autorka ustanovila tělo jako umělecký nástroj protestu proti sociálnímu a uměleckému vyloučení. Součástí výstavy je také série unikátních dobových fotografií dokumentujících performance, Strój Ślubny. Ta je vystavena poprvé od její realizace v roce 1981. V tomto díle Ewa Partum odhaluje instituci manželství jako patriarchální společenskou konvenci a definuje ji jako zdroj útlaku žen. Na transparentu používá feministický slogan, který sama vytvořila a který zní: „Kobiety, małżeństwo jest przeciwko wam!“ („Ženy, manželství je proti vám!“) Další díla týkající se instituce a rituálu manželství (Private Performance, 1985 a Marriage Disasters, 1985) přecházejí ze symbolické a reprezentační roviny ke zkoumání skutečné životní zkušenosti Partum.

Podobné napětí mezi soukromým a veřejným, stejně jako mezi reprezentací a akcí, lze vysledovat v díle Lenky Klodové. Ve svém raném díle Golden Kids (1996) autorka svěřila performanci vlastním dětem Matoušovi a Boženě, oblečeným do zlatých obleků, které si svobodně hrají v prostředí sochařského ateliéru. Zkušenost vlastního tělesna i limity performujícího těla zaznamenala v sérii nazvané Knihovna (2021), sádrových odlitcích autorčina torza držících stohy knih na téma menopauzy, rozvodu a rakoviny. Mezi ňadry jsou přitom umístěny objektivní vědecké narativy, svědčící o faktickém poznání individuálně prožívajícího těla. V mnoha svých dílech Klodová ostatně zkoumá specificky a kulturně marginalizované ženské zkušenosti, jako je například těhotenství. Toto období Klodová neukazuje pasivně, ale uvádí těhotná těla do akce, často v absurdním kontextu, jako v instalaci Demonstrace (2004). Strategie subverzivní reprezentace je pro tvorbu Klodové klíčová. V instalaci Libát/Kiss (2006), tvořené manipulovanými reklamními plakáty, líbají přifouknuté ženské rty výlohu zevnitř. Strovnání tohoto díla s Poems by Ewa z počátku 70. let, ukazuje jednotu feministických cílů obou umělkyň, ale zároveň odhaluje odlišný soubor odkazů. V případě Klodové je to sexistická vizuální kultura a vtíravá agresivita reklamy a stereotypní ženství, jež ve svém díle zpochybňuje; v případě Partum je to zdánlivě univerzální bezpohlavní subjekt konceptuálního umění.

Výstava Disobedient Bodies ukazuje tvorbu Lenky Klodové jako nástroj pro nové čtení feministické praxe Ewy Partum, zároveň však představuje práci Ewy Partum jako aktivní kontext pro praxi Klodové, čímž obnovuje mezigenerační umělecké vazby a genealogie postsocialistického feministického umění. Cílem výstavy je nejen ukázat formální shody, motivy a témata mezi umělkyněmi, ale také ukázat, jak odlišně používaly své prostředky, jako je nahé tělo a jazyk, v různých společensko-politických kontextech. Anebo jak odlišně rozvíjely strategie, jako je provokace a sociální mobilizace ve veřejném prostoru, před politickými změnami v roce 1989 a po nich. Tímto vším projekt sleduje vznik různých proudů feministického umění ve východní a střední Evropě.
Zvláštní poděkování patří Galerii výtvarného umění v Ostravě, Domu umění Ústí nad Labem a Joachimu Felsovi za pomoc při realizaci výstavy.
Rádi bychom rovněž poděkovali Ministerstvu kultury ČR a hl. městu Praze za dlouhodobou podporu našeho programu.

Ewa Partum (1945, Grodzisk Mazowiecki) je konceptuální umělkyně, performerka, filmařka a fotografka. Patří k první generaci polské neoavantgardy a je průkopnicí evropského feministického body artu a konceptuálního umění. V letech 1963-1965 studovala na Státní škole výtvarných umění v Lodži, od roku 1965 na Katedře grafiky a malby Akademie výtvarných umění ve Varšavě. Její praxe se vyvíjela v dialogu s polskou konstruktivistickou tradicí vztahu mezi výtvarným uměním a poezií. V polovině šedesátých let Ewa Partum přenesla diskurz o experimentální poezii do oblasti výtvarného umění, čímž se posunula od čistě dekonstruktivních gest, která ztratila svůj radikální potenciál. Od roku 1969 se zabývá lingvistickými pracemi ve snaze objevit a formulovat nový umělecký jazyk. Potvrzuje, že „akt myšlení je aktem umění“, a ve svých akcích a instalacích ve veřejném prostoru, stejně jako v mail artu nebo vizuální či „aktivní“ poezii se zaměřuje na politickou ekonomii znaků a materializaci jazyka. Partum uskutečnila svou první performanci v roce 1971, o dva roky později začala pracovat v oblasti avantgardního filmu. Od devadesátých let mají její filmy téměř výhradně feministickou tematiku.

Partum se zúčastnila mnoha samostatných i skupinových výstav, např.: Jesteśmy v Národní galerii umění Zachęta ve Varšavě (1991); Wack! Art in the Feminist Revolution v MoCA Los Angeles (2007); European Contemporary Art Biennale Manifesta 7 v Itálii (2008); re.-act. – feminism – performance art of the 1960s and 70s today, Akademie der Künste v Berlíně; REBELLE. Art and Feminism 1969-2009 v Museum voor Moderne Kunst v Arnhemu; Gender Check. Feminity and Masculinity in the Art of Eastern Europe, Museum Moderne Kunst ve Vídni (2009); Promesse du passé, Centre Pompidou v Paříži (2010); Intense Proximity, La Triennale, Palais de Tokyo v Paříži (2012); 18. bienále v Sydney (2012-13); Bigger Splash Painting after Performance, Tate Modern, Londýn (2012-13); Transmissions: Art in Eastern Europe and Latin America, 1960-1980, MoMA, New York (2015-16); Zerreißprobe. Kunst zwischen Politik und Gesellschaft, Neue Nationalgalerie, Berlin (2023); Ewa Partum. Lovis-Corinth-Preis 2024, Kunstforum Ostdeutsche Galerie, Regensburg (2024); Multiple Realities, Walker Art Center, Minneapolis, Spojené státy (2023) & Phoenix Art Museum a Vancouver Art Gallery, Kanada (2024); Extreme Tension: Art Between Politics And Society 1945–1990, Neue Nationalgalerie, Berlín (2023-2025); 15th Baltic Triennial (2024-2025); Poezie & performance. Východoevropská perspektiva, Památník národního písemnictví (Muzeum literatury), Praha (2024).

Její díla se nacházejí ve sbírkách významných institucí po celém světě, včetně Tate Museum v Londýně, Reina Sofia v Madridu, Berlinische Galerie v Berlíně, Berlin Frac Lorraine, Generali Foundation, Vídeň, Muzeum moderního umění, Varšava, Muzeum Sztuki v Lodži a MoMa v New Yorku.
Lenka Klodová (*1969 v Opavě) je vizuální umělkyně, performerka, sochařka a pedagožka působící na české umělecké scéně od 90. let 20. století. Vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru sochařství Kurta Gebauera, v roce 2005 zde také absolvovala doktorandské studium. V rámci stipendijních pobytů navštěvovala Escola de las Belas Artes v Lisabonu a Staffordshire Polytechnic ve Velké Británii. Ústředním motivem její tvorby je lidské tělo, které vnímá v rozšířeném poli a mnohovrstevnatých souvislostech, jež přesahují jeho fyzické hranice do sociální a politické sféry. Ve svých dílech se zabývá tématy souvisejícími s intimitou, sexualitou, mateřstvím a mezilidskými vztahy. V rámci těchto témat se zaměřuje na sociální a společenské konstrukty a stereotypy, které reflektuje především z genderové perspektivy, a zkoumá dynamiku, chování a situace, které z těchto společenských struktur vyplývají. Práce, které vyvíjí posledních 30 let, jsou často ambivalentní a subverzivní a zviditelňují složitost a nejednoznačnost zavedených kategorií, názorů a přesvědčení. Klodová je zakladatelkou a kurátorkou Festivalu nahých forem, který se poprvé konal v roce 2015. Od roku 2010 je vedoucí Ateliéru tělového designu na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně.

Mezi její sólové a skupinové výstavy patří: Z černého stínu, GMU Hradec Králové (2022); Koženka a jiné imitace, PLATO (2021); O čem mluvíme, když mluvíme o rodině, Dům umění Ústí nad Labem (2020); Moc bezmocných. Politické aspekty v slovenskom a českom umení po roku 1989, Kunsthalle Bratislava (2019); Nejdřív úcta, potom láska, Centrum současného umění Futura (2017); Showrooms, Galerie NoD (2015); VII. Nový zlínský salón, Krajská galerie výtvarného umění Zlín (2014); Někdy v sukni, Moravská galerie (2014); Vnitřní okruh v současné české fotografii, GHMP Praha a Dom umenia Bratislava (2013); Abeceda, etc. galerie (2013); Neviditelné tělo, Dům umění Opava (2012); Sociální potvora, Karlin Studios (2011); Fenomén hra a Limity těla, NTK (2010); Po sametu. Současné české umění s přesahy do minulosti, Muzeum Prahy (2009); Sexismus?, Galerie Václava Špály (2008); Umění porodit, Veletržní palác Národní galerie (2006); Insiders, Galerie města Brna (2004); Umění navzdory času (2021), 5 žen, 5 otázek (2003) a Slepená intimita (2001), Galerie Jelení.