Vernisáž Eva Švankmajerová: 75 – 10

Do 4.9.2015 bude v křížové chodbě a rytířském sále Staroměstské radnice, Praha 1, přístupná zajímavá výstava Eva Švankmajerová: 75 – 10.

Retrospektivní výstava malířského a kresebného díla Evy Švankmajerové (1940 – 2005) představuje reprezentativní průřez její tvorbou od poloviny 60. let 20. století až do roku 2005: od ironicky pseudonaivistických začátků (například známý Emancipační cyklus parafrázující vybraná díla světového malířství v genderově převráceném gardu), přes osobitou, výrazně expresivní syžetovou figurativní malbu, jejíž postupy a principy organicky navazují na nově definovaná východiska československého surrealismu přelomu 60. a 70. let. Jeho čelnou představitelkou se Eva Švankmajerová na dlouhá desetiletí stává. Ve spolupráci s nejvýznamnějším teoretikem, básníkem a organizátorem hnutí Vratislavem Effenbergerem, spolu se svým manželem filmovým režisérem a výtvarníkem Janem Švankmajerem a dalšími spřízněnými autory systematicky zkoumá a rozvíjí aktuální podoby tvůrčí imaginace, citových her a kamufláží, existenciálních traumat, stejně jako hodnotového a sociálního sarkasmu. Výraznou tematickou dominantu její malby od počátku tvoří takzvaný ženský úděl, jenž však není vnímán jako primárně feministické téma: těžiště problému pro Evu Švankmajerovou spočívá v nejintimnější zkušenosti erotického partnerství a vlastního rodinného života, přičemž zjevná, okatě manifestovaná (stejně jako latentně přítomná) sexualita, co esence mnoha jejích pláten, kreseb či keramických objektů stává se nositelem, projevem a průvodním jevem dialekticky žitého a vnímaného konfliktu obou rovnocenných pohlaví. I v tomto smyslu může být tvorba Evy Švankmajerové vnímána jako osobní, nejsubjektivnější a přitom obecně platná a sdílená reflexe tělesnosti, lidského, zejména ženského těla, se všemi záludnostmi, bolestmi, slastmi i idiosynkraziemi psychofyzické podstaty lidské existence. A tuto zkušenost autorka posléze prohlubuje až k hranici bytí: z prolnutí sebetrýznivého a depresivního mementa mori a výrazného existenciálního sarkasmu vznikají barokně temné pastelové kresby posledního tvůrčího období, jejichž poselství je mrazivě nadčasové a paradoxně nadosobní: síla této křehké imaginace beznaděj Smrti nepřekoná, ale povýší na úroveň osvobodivého duchovního prožitku.

František Dryje
Praha červenec 2015

Eva Švankmajerová (25. září 1940 v Kostelci nad Černými lesy – 20. října 2005 v Praze) byla česká výtvarnice, básnířka a prozaička.

Od roku 1970 členka Surrealistické skupiny, známá svými surrealistickými obrazy, knihami a filmy i v zahraničí. Na filmové tvorbě spolupracovala se svým mužem Janem Švankmajerem, ale i dalšími režiséry (mezi jinými s Evaldem Schormem, Jaromilem Jirešem a Jurajem Herzem).

Je držitelkou celkem 5 Českých lvů – za nejlepší výtvarný počin za filmy Lekce Faust a Šílení, za nejlepší výtvarné řešení za film Otesánek a za nejlepší filmový plakát k filmům Otesánek a Šílení.

Ve výtvarném umění na sebe upozornila v šedesátých a sedmdesátých letech Emancipačním cyklem – variacemi na známé obrazy, na nichž nahradila ženské postavy mužskými.

Syn manželů Švankmajerových Václav Švankmajer je autorem animovaných filmů a malířem – a ve druhém patře Staroměstské radnice má taktéž zajímavou výstavu do 4.září 2015:  http://martinfryc.eu/vystavy/vernisaz-vaclav-svankmajer-atomor/