Vernisáž Erika Bornová: Šílenství je stráž noci

Do 9. 1. 2022 bude v Colloredo-Mansfeldském paláci, Karlova 2, Praha 1, přístupná krásná a rozsáhlá výstava Eriky Bornové: Šílenství je stráž noci.

Po pěti letech od konání své poslední autorské výstavy prezentuje nové práce přední představitelka generace osmdesátých let Erika Bornová.

Průvodní text kurátorky Martiny Pachmanové k výstavě:

Erika Bornová je vypravěčkou silných, mnohoznačných příběhů. S groteskní nadsázkou reflektuje banalitu života, s náruživostí sobě vlastní se snaží rozklíčovat složité předivo lidské představivosti a snů a se vší vážností ohledává komplikovaný vztah člověka ke světu, k druhým i k sobě samotnému.
Pod povrchem na první pohled obyčejných motivů v díle Eriky Bornové jsou často skrytá zneklidňující poselství – frustrace, nejistoty, úzkosti, (sladko)bolné obsese, šílenství –, jež oživují zapomenuté zážitky anebo potlačované city a postoje. Důležitým leitmotivem autorčina díla byly od počátku návraty do minulosti, ať do osobní nebo kolektivní historie. Zprvu se cesty zpět v čase zhmotňovaly skrze mytologická témata, avšak v posledních dvaceti letech se stále častěji objevují skrze mýty opředené příběhy významných, avšak také rozporuplných a rozpolcených osobností. Bornová skrze jejich osudy ukazuje, jak křehká je hranice mezi „normalitou“ a bláznovstvím, mezi genialitou a poblouzněním stejně jako mezi oddanou láskou a zničující posedlostí a že nepříčetnost či zcestnost je lidské existenci blíže, než by si racionalizovaná moderní společnost byla ochotna připustit.

Název výstavy Šílenství je stráž noci odkazuje k verši z básnického cyklu Kniha hodinek Rainera Maria Rilkeho, estéta, nevyrovnaného samotáře, neurotika, svůdce i exaltovaného básníka. Rilke však na výstavě nefiguruje jen jako jedna z postav, s níž Erika Bornová (coby horlivá čtenářka) rozehrává imaginární představení pojednávající o milostných vztazích plných vášně i traumat, ale rovněž jako neviditelný duchovní průvodce rozsáhlými cykly autoportrétů a fantaskních, velkoformátových „podobizen“ podmořských rostlin a živočichů.

Bornová je sice spojována v první řadě s médiem prostorovým – tedy se sochou, ale v posledních deseti letech se stále častěji vrací k malbě, disciplíně, kterou vystudovala, avšak na dlouhou dobu opustila. Je to vlastně paradoxní. Cyklus kompulzivně malovaných autoportrétů totiž vznikal v období autorčiny dočasné a částečné ztráty zraku, kdy by se bývala materialita a haptičnost plastického tvaru mohla zdát jako vhodnější než výsostně zrakové médium dvojrozměrné malby či kresby. Tento stav ale u autorky naopak akceleroval nutkání zpodobňovat neviditelné: zprvu popaměti zachycovat unikající podobu vlastní tváře jako obrazu hlubin lidské duše a následně – při postupné regeneraci a obnově zraku – odhalovat pozoruhodný, bizarně krásný a dílem znepokojivý život v hlubinách oceánu. Zatímco více než 60 akrylových autoportrétů na identickém formátu papíru je dokladem rozostřeného a „tápavého“ vidění, kresby na černém papíru kombinovanou technikou dokládají optickou euforii nad nově objevovanými tvary a barvami.

Martina Pachmanová