Vernisáž Eliška Rožátová – Vidět jinak

Do 10. 8. 2025 je v Museu Kampa, U Sovových mlýnů 2, Praha 1, přístupná krásná a velmi zajímavá výstava Elišky Rožátové – Vidět jinak.

Text kurátorky výstavy Heleny Musilové:

Eliška Rožátová, malířka, kreslířka, sklářka, autorka realizací do architektury i volných sochařských objektů, patří mezi výrazné a autentické autorky, které vstoupily na výtvarnou scénu začátkem šedesátých let 20. století. Nejčastěji je zmiňována v souvislosti s okruhem sklářských výtvarníků, nicméně je také excelentní malířka s jedinečným citem pro barvu a osobitým malířským rukopisem. Je to zároveň autorka nadaná odvahou pro experimentování, což se projevilo v hledání nových technik při tvorbě mozaik, v novátorském pohledu na skleněnou plastiku i v současné malbě, kde s klasickými malířskými technikami zachází stejně svobodně jako se sklem.

Výstava v Museu Kampa navazuje na monografii vydanou v roce 2024 nakladatelstvím Studio JB a představuje reprezentativní výběr z autorčiny celoživotní tvorby. Soustředí se zejména na inovativní práci se sklem odkazující k vlně neoexpresionismu osmdesátých let a na současnou malířskou tvorbu, přímo pro prostor terasy vznikají dva skleněné Stoly a zároveň zde bude nově instalováno dílo Narušená struktura z roku 1989.

Kurátorka výstavy: Helena Musilová

….

Eliška Rožátová (*12. ledna 1940 Praha) je sklářská výtvarnice a malířka. V letech 1954–1958 studovala na Střední průmyslové škole sklářské, Želený Brod a následně pokračovala na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliérech Josefa Kaplického a Stanislava Libenského, kterou ukončila v roce 1965. Poté pracovala jako výtvarnice až do roku 1970 pro Železnobrodské sklo.

Věnovala se malbě i kresbě, vytvářela skleněné mozaiky a vitráže pro architekturu, v oblasti designového skla využívala metodu lehání skla a na své výtvory malovala. Z realizací ve veřejném prostoru lze uvést abstraktní mozaiku na fasádě obchodního domu Šíravan ve slovenských Michalovcích (1973), spolu s Janem Fišarem realizovala prosklené stěny vládního salonku na Smíchovském nádraží (1975), mozaiku Telekomunikace na domě v Jablonci nad Nisou (1978), nástropní mozaiku Slunce, která byly umístěna v roce 1980 v hotelu Praha, vitráž a skleněnou mozaiku pro koncertní síň Atrium (1982) v Praze či malované vitráže pro hotel Corinthia Tower taktéž v Praze.

V kolektivních výstavách se objevila od roku 1967, samostatně pak vystavovala od roku 1973 kdy debutovala na výstavě Sklo v Nové síni v Praze. Její díla jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Uměleckoprůmyslového muzea, Moravské galerie Brno či v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.