Vernisáž Eduard Steinberg: From Moscow to Paris

Do 28.5.2017 bude v Domě U Kamenného zvonu GhmP, Staroměstské nám. 13, Praha 1, přístupná krásná, rozsáhlá a zajímavá výstava Eduard Steinberg: From Moscow to Paris.

Eduard (Edik) Steinberg (1937–2012) patří k předním zástupcům ruských nonkonformistů, v jejichž životě sehrála zásadní roli Praha. Již v 60. letech minulého století, především v období pražského jara, podnikali čeští historici umění – z Prahy to byli Miroslav Lamač, Jiří Padrta či Jindřich Chalupecký – cesty do Moskvy a navazovali tam kontakty s izolovanými umělci. Všichni tři se zároveň stýkali s kolegy na Západě, kteří v polovině 60. let začali Prahu navštěvovat, a díky tomu se vedle českých umělců, na západ od nás téměř neznámých, seznámili i s díly některých Rusů. Ke zmíněným kolegům kunsthistorikům patřil i kurátor této výstavy Hans-Peter Riese. Čeští kritikové začali o svých návštěvách Moskvy publikovat v západních uměleckých časopisech, a tak se Riese – oklikou přes Prahu – se jmény ruských nonkonformistů seznamoval.

Jindřich Chalupecký si s Eduardem Steinbergem vybudoval počátkem 70. let mimořádný vztah a začali si dopisovat. Chalupecký také jako první kurátor vystavil jeho dílo mimo území Sovětského svazu.

Steinberg byl prakticky od narození předurčen k životu na okraji. Jeho otec, umělec, básník a překladatel Arkadij Steinberg, byl ve Stalinově éře odsouzen a deportován do pracovního tábora; po propuštění směl žít pouze v malém městě Tarusa na řece Oka. Syn neměl šanci na jakékoli vyšší vzdělání, proto ho otec vyučoval malbě sám a zprostředkoval mu široký přehled o výtvarném umění i literatuře.

Edik Steinberg se posléze vrátil do Moskvy, byl přijat do Svazu výtvarných umělců SSSR a mohl se tak občas účastnit oficiálních výstav. Jeho malířský styl se však stále ubíral směrem, který sovětští funkcionáři netolerovali. Navíc byl členem neoficiálního hnutí nonkonformistů. Kvůli přátelství s Iljou Kabakovem, Vladimirem Nemuchinem, Erikem Bulatovem a Oskarem Rabinem byl ze strany oficiálního dění v Moskvě ignorován, nemohl vystavovat a byl zahnán do izolace.

Jeho dílo se však i v této době vyvíjelo. Na jedné straně čerpal z hluboké religiozity, na straně druhé se vypořádával s ranou ruskou avantgardou kolem Maleviče a jeho okruhu. Steinberg je však ovlivněn také ruskou kulturou a jejími kořeny ve venkovském životě. V 70. a 80. letech pravidelně trávil letní měsíce v typické ruské vesnici Pogorelka, kde žil s lidmi, kteří pro něj znamenali skutečné, nefalšované Rusko. Svým přátelům z Pogorelky věnoval významný cyklus obrazů, jenž lze v úplnosti zhlédnout na pražské výstavě. Od počátku 90. let trávil Steinberg zimní měsíce v Paříži, kde mu jeho galerista Claude Bernard poskytoval potřebné zázemí; ročně mu uspořádal jednu dvě výstavy a stal se pro něj nejdůležitějším obchodníkem s uměním. Na léto Steinberg odjížděl do Tarusy, kde vyrostl a kde vlastnil venkovský dům.

90. léta také přinesla rostoucí ohlas Steinbergova díla na Západě. Výstav je stále více, především ve Francii a v Německu. Umělec nalezl nezaměnitelný styl a hlavně v Paříži byl neobvykle produktivní. Zařadil se tak vedle Kabakova a Bulatova k hlavním představitelům raného sovětského nonkonformismu.

O Steinbergově tvorbě poté vyšlo mnoho monografií a katalogů v ruštině, francouzštině a němčině. Přes vážné zdravotní potíže, kvůli nimž byl v Paříži opakovaně hospitalizován, pracoval neúnavně dál. Roku 2012 však v Paříži onemocnění podlehl. Pohřben je v Taruse.

Výstava v Domě U Kamenného zvonu je Steinbergovým symbolickým návratem do Prahy. Do města, jehož prostřednictvím navázal první kontakty se Západem. Zahrnuje četné práce pocházející z ruské soukromé sbírky, jež je uložena v Praze. Dosud nebyly veřejně prezentovány, a proto naše povědomí o díle Eduarda Steinberga zásadně prohlubují a obohacují.

Hans-Peter Riese

Není úplně náhodou, že ruské umění začíná v šedesátých letech silně expandovat na západ. V roce 1962 totiž ve Velké Británii vychází zásadní monografie Camilly Grayové Velký experiment: Ruské umění 1863–1922, kterou v našem prostředí v roce 1965 obsáhle recenzoval v 8. čísle časopisu Výtvarné umění Bohumír Mráz. Stejně jako ve Spojených státech a v západním umění vůbec, které sovětskou avantgardu skutečně poprvé poznává, i u nás se začínají do popředí dostávat neokonstruktivistické tendence reprezentované sochařskou tvorbou Stanislava Kolíbala, Karla Malicha nebo Radoslava Kratiny.

Faktickou spojnicí mezi ruskými umělci a naším domácím prostředím byl ale od počátku především kritik a historik umění Jindřich Chalupecký (1910–1990), který v šedesátých letech působil jako kurátor Galerie Václava Špály, v níž uvedl mnoho současných zahraničních neokonstruktivistických umělců (Otto Herbert Hajek, výstavy Klubu konkretistů nebo právě Stanislava Kolíbala s Karlem Malichem) – a to včetně Steinberga samotného. Po celá šedesátá a sedmdesátá léta spolu udržovali čilý kontakt nejen prostřednictvím korespondence, ale také prostřednictvím několika návštěv, které uskutečnil společně s Jiřím Šetlíkem při svých cestách do Ruska. Československá kritika tak byla prakticky vůbec první, která si začala všímat dění především na současné moskevské umělecké scéně šedesátých let.

Eduard Steinberg (1937–2012) ve svém díle pracuje s odkazem ruského suprematismu Kazimira Maleviče, jehož dílo a práce s ním ovšem nejsou v našem prostředí ničím neobvyklým. Malevičův hrob se často objevuje v konceptuálních strategiích vztahování se k jeho odkazu v tvorbě Rudolfa Sikory a vliv jeho myšlení se také objevuje v tvorbě generačně spjatého autora Viktora Pivovarova žijícího od roku 1982 v Praze. Steinbergova poloha je však oproti tradici tuzemského modernismu výrazně lyrická a jeho suprematistické reflexe se vztahují k utopickým idejím metafyzického prostoru a později také k hluboké
religiozitě sovětského venkova. K ruskému neoavantgardnímu umění se tak Steinbergovou výstavou Galerie hlavního města Prahy vrací po více než dvaceti letech, kdy naposled na výstavě Mileny Slavické Létat – odejít – zmizet představila moskevské konceptualisty včetně okruhu autorů Steinbergovi generačně blízkých (Ilja Kabakov, Erik Bulatov).

Jakub Král

K výstavě budou komentované prohlídky, sobotní výtvarné workshopy a výtvarné ateliéry pro dospělé a seniory.

Školy si mohou objednat interaktivní prohlídky výstavy.

Více na www.ghmp.cz