Vernisáž Eduard Ovčáček: Groteska (70. – 90. léta)

Do 8. 1. 2023 je v Museu Kampa, U Sovových mlýnů 2, Praha 1, přístupná v konírně krásná výstava Eduard Ovčáček: Groteska (70. – 90. léta).

Text kurátorky Ilony Víchové k výstavě:

Výtvarná cesta mnohostranného umělce Eduarda Ovčáčka (*1933) je od počátku vymezená zájmem o dva tematické okruhy – vizuální a básnickou reflexi písma a znaků, pro niž se ustálil název lettrismus, a o možnosti výtvarné interpretace lidské figury. Obě motivické linie rozvíjené v celé škále výtvarných médií – od grafiky, malby, kresby a koláže, přes fotografii a fotografiku až po sochu a instalaci – se vzájemně prolínají a vypovídají o mnohostrannosti a invenčnosti Ovčáčkovy osobnosti a o jeho bytostném zájmu o technologický i výtvarný experiment. 

Zajímavý a doposud ne příliš často vystavovaný okruh Ovčáčkovy tvorby představují obrazy a kresby, v nichž se ve figurálním tématu prosazuje prvek grotesky. K výrazným příkladům se řadí obrazy a asambláže vytvořené v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let, do nichž umělec promítl šeď a absurditu reality, zvrácenost nomenklatury, tupost a prázdnotu veřejných projevů. K typickým příkladům patří obrazy Strašidlo na hradě (1981) nebo Dva na tribuně (1979) ze sbírek Musea Kampa, v nichž umělec s využitím citací národních symbolů vyjádřil bizarnost a marast tehdejší doby. 

Ovčáčkův specifický jazyk humoru a nadsázky, mnohdy opředený notou tragikomiky, sarkasmu a bodavého veselí, ovšem necílí pouze na pohlaváry tehdejších režimů a na klíčové momenty temné éry československých dějin, ale zrcadlí i běžné mezilidské vztahy a poměry, a to nejenom v tíživých časech normalizace a komunistického režimu, ale i v dobách překotně nabyté svobody v počátcích devadesátých let (Veselý a šťastný muž – Kelt, 1990–1991). 

Výtvarné působení „smutně veselých“ děl Ovčáček umocňoval jemu příznačnými experimentátorskými přístupy. Vedle malby akrylem rozvíjel metodu asamblážování různých textilií, vrstvení hmoty z ručně mletého papíru, propalování, rytí a otiskování. U kreseb se neostýchal využít surovou estetiku asfaltových skvrn, které na papírovou plochu sňal přímým otiskem z vodní hladiny a které následně dotvářel tenkou kresebnou linií (Loutky, 1987). Svým liberálním nakládáním s výtvarnými technikami a svébytnou stylizací tvarů lidského těla, v jejímž rámci se vracel až k pradávným archetypům a antropomorfnímu tvarosloví primitivního umění, Ovčáček uchopil osud člověka druhé poloviny 20. století nejen v dobových společensko-politických souvislostech, ale také v nejširším kontextu duchovní, historické a kulturní tradice. 

Ilona Víchová