Vernisáž Denisa Štefanigová & Miroslava Večeřová: I’ll Hold You With My Gaze

Do 15. 12. 2024 je v Galerii u Betlémské kaple, Betlémské náměstí 8, Praha 1, přístupná velmi zajímavá a krásná výstava Denisy Štefanigové a Miroslavy Večeřové: I’ll Hold You With My Gaze.

Původní text kurátorky Martiny Mrázové:

Obejmu tě svým pohledem a ty zase pohledem obejmeš mě. Pomalu a zvědavě nahlížíme jeden do druhého a láskyplně ohmatáváme své vnitřní světy. Nemusím čekat, až promluvíš, abych se teprve potom dostala ke slovu a mohla ti odpovědět. Nemusím dokonce ani znát tvůj jazyk. Navzájem sdílíme své pocity a myšlenky a v záblesku oka toho druhého spatřujeme i svůj vlastní obraz. Ve vztahu s druhými poznáváme sami sebe.

Výstava intermediální umělkyně Miroslavy Večeřové a malířky Denisy Štefanigové ohledává možnosti sdílení a propojení s jinými bytostmi. Bezprostřednost, upřímnost a intimita očního kontaktu se umělkyním stává metaforou pro alternativní způsoby komunikace a poznání, které se na rozdíl od racionalistického západního diskurzu nepojí s tendencí vměstnat univerzum do norem a vzorců ve snaze vše ovládnout a kontrolovat. Prostřednictvím oka jako symbolu vcítění a porozumění, v němž se tělesnost spojuje s emocionalitou a spiritualitou, hledají umělkyně citlivější způsoby interakce a sbližování s druhými bytostmi, ať už lidskými, či nelidskými. Zatímco Denisa Štefanigová vnímá tekutost bytí-s-jinakostí jako proces, který ji vede k pochopení a přijetí sebe sama, Miroslava Večeřová ve své tvorbě oživuje archetypální touhu po spojení s elementárními silami přírody i s jinými bytostmi.

V malbách Denisy Štefanigové se z velkorysých fluidních tahů štětce vynořují přízračné figury, jejichž stylizace někdy postupuje až do oblasti tajemného symbolu či znaku. Tělesné formy, lidské i nelidské, se jakoby samovolně přelévají jedna do druhé a tvoří analogii ke složitě propleteným emocionálním stavům, které jako neovladatelné vlny zaplavují plochu plátna a rozrušují pevné hranice tvarů. Syrově působící malby Štefanigové jsou spjaté především s hledáním osobní identity, jež se uskutečňuje v procesu nekončícího proudu stávání se ve vztazích s ostatními bytostmi. Umělkyně se proto nechává vést vlastní intuicí i tekutostí samotného malířského procesu, který dále akcentuje rozmýváním akrylových barev až do řídkého, vodnatého roztoku, jenž obrazy zahaluje zvláštní atmosférou, připomínající svět pod vodní hladinou. Někdy Štefanigová přistupuje i k radikálnějšímu gestu prořezávání plochy plátna jako k dalšímu kroku při hledání výsledného tvaru, reflektujícího nespoutanost životních sil, jejichž zdroje autorka s upřímností sobě vlastní hledá sama v sobě i v tvůrčím procesu. Personifikacemi těchto sil jsou v jejích malbách antropomorfizované bytosti, které přímo do očí diváka zapichují uhrančivý pohled. Divák je tak vtahován dovnitř malířského procesu a současně se sám stává objektem pozorování. Rovnováha dialogu mezi divákem a malbou, resp. divákem a umělkyní, je tak nastolena.

Na rozdíl od introspektivních maleb Denisy Štefanigové obrací Miroslava Večeřová svou pozornost k přírodnímu prostředí a k našim prapředkům, kteří před dávnými dobami vzešli z hlubin oceánů. Večeřová dlouhodobě žije a tvoří na pobřeží britských ostrovů, neustále obklopená mořem, které výrazně rámuje i její uměleckou tvorbu. V oblastech přílivových zón, v nichž se často bouřlivým způsobem stýká mořský a suchozemský ekosystém, je člověk bezprostředně konfrontován s primárními elementy větru, vody a kamene i s cyklickým rytmem času, přesahujícím život jednotlivce. Tváří v tvář přírodě vyvstávají kosmologické úvahy o původu života na Zemi a dávné animistické a mytologické představy o hybných silách Země, které stírají hranice mezi živou a neživou hmotou i mezi sférou tělesnou a duchovní. Právě skrze tělesnost a materialitu Večeřová hledá cestu k dávno ztracenému napojení na prapůvodní síly přírody a podobně jako David Abram v knize Stávat se zvířetem umělkyně oslavuje „životodárnou rozkoš plynoucí z kontaktu se zemí“.

Miroslava Večeřová sice vystudovala fotografii, v posledních letech se ale věnuje především tvorbě videoperformancí, objektů a kreseb, které jí poskytují větší možnosti práce s vlastní tělesností. Pro své objekty používá jako materiál fragmenty z bílých doverských útesů, které vlivem eroze pomalu odpadávají. Umělkyně křehký materiál sbírá a dále tvaruje vlastními prsty, hladí jej a zarývá se do něj nehty v jakémsi láskyplném archaickém rituálu. Do sedimentární horniny křídy, která se utvářela před miliony let hromaděním schránek uhynulých mikroorganismů, Večeřová symbolicky vrací element vody, když do nich vkládá zvětšené digitální fotografie očí skutečných mořských živočichů. Prostřednictvím vody a vápence, které jsou rovněž základními stavebními kameny lidského těla, nám umělkyně dává možnost přiblížit se podivným tvorům, kteří mohou být stejně tak relikty bájné minulosti jako kouzelnými amulety z daleké budoucnosti.

Elementy vody a vápence jsou určující i pro její další tvorbu, ať už jde o kresby pastelem v rámech připomínajících chaluhy či videoperformance, které lze vnímat jako poetickou metaforu mezidruhového příbuzenství, o němž píše Donna Haraway.

Osobní roviny přístupu Denisy Štefanigové a Miroslavy Večeřové spojuje nejenom důraz na autenticitu tvorby, chápanou jako výraz touhy a okouzlení všemi formami života, ale také zakotvení v ekofeministickém diskurzu, který se zaměřuje na hledání mezidruhové solidarity a udržitelných vztahů, a v obecnější rovině i v konceptu nového materialismu s jeho důrazem na specifickou zkušenost těla.

Martina Mrázová

Denisa Štefanigová (1995) se věnuje především malbě s přesahy k instalacím. Absolvovala studium malířství na FaVU VUT v Brně a následně na Academy of Arts v Estonsku. Má za sebou několik stáží a rezidencí, např. v Bilbau, Stuttgartu, Praze a Budapešti. Kromě České republiky vystavovala také v Litvě, Estonsku, Maďarsku, Španělsku a Německu (např. galerie Světova 1 v Praze, Dům umění města Brna, Galerie U Dobrého pastýře v Brně, EKA Gallery v Talinnu, Hobusepea Gallery v Tallinnu, Galerie Easttopics v Budapešti, Gedok Gallery ve Stuttgartu, MO Museum ve Vilniusu, Noorus Gallery v Tartu). Žije a tvoří v Brně.

V roce 2024 byla vybrána mezi finalisty Ceny Cypriána v Trnavě, v roce 2021 se umístila mezi 15 finalisty ceny Young Painter Prize pro pobaltské země. Její práce jsou zastoupeny ve sbírce KOGART v Budapešti a v dalších soukromých sbírkách v České republice a v Estonsku.

Miroslava Večeřová (1985) je intermediální umělkyně, která se zpočátku uplatňovala v médiu fotografie, v poslední době se ale věnuje především videoperformancím, objektové tvorbě a malbě. Absolvovala studia fotografie na londýnské Camberwell College of Arts a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Žije a pracuje ve Velké Británii a pravidelně vystavuje v České republice i v zahraničí (např. NG v Praze, pražské galerie NoD, Entrance Gallery, Centrum pro současné umění Praha, Berlínskej model, Drdova Gallery či Galerie hlavního města Prahy, Flatland Project v britském Bexhillu, Hong Kong Arts Centre, David Kovats Gallery London, Auto Italia, Pražský dům v Bruselu, Every Woman Biennial, Muzeum HERstorii Sztuki v Krakowě, Büro für kulturelle Übersetzungen v Lipsku, České centrum v Berlíně). Žije a tvoří v Anglii, v St Leonards-On-Sea.

V roce 2014 obdržela na Přehlídce animovaného filmu Olomouc zvláštní uznání poroty v
soutěži Jiné vize. Její tvorba je zastoupena ve sbírce Galerie hlavního města Prahy, Fotograf Contemporary a v řadě dalších soukromých sbírek v České republice a Velké Británii.

Výstava se uskutečňuje za finanční podpory Státního fondu kultury ČR a městské části Praha 1.