Vernisáž David Kolovratník – Slepé úhly

Obrazy Davida Kolovratníka by mohly posloužit jako vodítko pro nejednu detektivku. Mají totiž charakter, ve kterém se kriminální příběhy odehrávají: potemnělá atmosféra, nejrůznější podivné předměty, jakýsi závan nevysvětlitelného či nadpřirozeného, chaos, jenž je třeba rozplést, případně figury s různými zvláštními až podezřelými gesty. Do toho Davidův malířský styl s sebou nese jakýsi punc vzpomínky. Jako kdyby člověk sledoval už jen různě pokřivené stopy a nikoli přesně zachycenou realitu. A konečně půda, která i v případě Davidových obrazů ukrývá nejednu indícii.

Dveře na půdu ale tentokrát zůstávají zavřené. Obrazy na výstavě Slepé úhly totiž výjimečně nepracují s historickými fotografiemi Davidovy rodiny, které David na půdě hledá v krabicích, starými novinovými útržkami, jež tam též nalézá, či s celým tím harampádím, co se pod krovem nachází. Slepé úhly jsou namísto toho o nejrůznějších zákoutích pražských Holešovic, které člověk raději přehlíží. Jsou o ponurých zátiších, které už pomalu zarůstají křovím. O stínech, kde nalézají klidu ti, jež ohrožuje zář pouličních lamp. Jsou to uličky, kde světlo, co se po pár metrech mění v tmu, funguje jako ta nejvýstražnější cedule vstup zakázán.

Tyto potemnělé části města ale mají k půdě starého domu docela blízko. Obě místa jsou plná toho, co dávno sešlo z očí. A obě místa tak nechávají vzniknout světům, která jsou daleko světu každodennímu, kde člověk má vše uspořádané po svém a dobře na to vidí. Je úplně přirozené, že právě v takových ponurých místech začne člověku pracovat fantazie. Pro mnoho lidí je to pravděpodobně fantazie spjatá se strachem: „raději půjdu dál od toho křoví“. Ale strach je pud sebezáchovy a ten je vůči něčemu, jako je fantazie, příliš racionální. Návštěva těchto míst je tedy nejen o strachu, ale také o dětských vzpomínkách, kdy toho bylo skutečného mnohem více než ve světě dospělého. O příbězích, co se vryly hluboko do paměti. A o znovuobjevených předmětech, které člověk do přesně takových slepých úhlů uložil, aby byly zapomenuty.

David Kolovratník umožňuje se do takových míst bezpečně vypravit. Přeměnil tedy (A)VOID Gallery na jedno z těchto zákoutí, kde lze fantazírovat bez studeného pramínku potu na páteři. Ba co víc, člověk se může v galerii bez obav ztratit, na jak dlouho bude chtít. Třeba v zobrazených zátiších odhalí nebo se rozpomene na nějakou tu „rozkvetlou“ krásu, které by jinak nevěnoval pozornost.

Jan Čejka

 

David Kolovratník, narozen 7. 7. 1978

Vystudoval střední školu technického zaměření v Hradci Králové. Do roku 2015 pracoval jako protetický technik v ortopedii. Malbě se intenzivně věnuje přibližně od roku 2009. Krátce prošel ateliérem Jitky Mikulicové na pražské Scholastice.

Krom vizuálního umění se David celoživotně věnuje bubnování v nespočtu undergroundových kapel, hudebních těles a projektů. Uveďme dva příklady za všechny — Tamers Of Flowers, těleso zformované a „plující“ okolo nedávno zesnulého heřmanoměstského sochaře Libora Krejcara. V současnosti je to Nauzea Orchestra, s jejímž principálem Ondřejem Švandrlíkem působí i v rámci divadelního představení Sen noci svatojánské (režije Filip Nuckolls) v Činoherním studiu Ústí nad Labem.