Vernisáž Dante Daniel Hartl: ZLO

Zlo je tabu, a tabu vždy přitahuje. Umělec využívá faktu, že existence jakýchkoliv morálních zásad nás vždy bude vábit k jejich porušení coby zakázané biblické jablko. Nastoluje skandální otázku, zda zlo a egoismus nejsou nejvyšší formou svobody jedince. Německý filozof, Max Stirner, by s touto hříšnou myšlenkou za zvolání „Štěstí lidu je mé neštěstí!“ dozajista souhlasil. Autor se rovněž inspiruje existencialismem Alberta Camuse a ve svých dílech poukazuje na absurditu našeho bezúčelného bytí. Místo toho, abychom dali životu nějaký smysl a představili si Sisyfa šťastného, propadáme do chiméry konzumerismu a limbu lživého „amerického snu“, z něhož už se možná nikdy neprobudíme.

 

Kýčovitá oslnivost podbízivých reklam a morbidní vizualita manipulativní televizní zábavy metabolizovala ve společenskou dekadenci, kterou Hartl konfrontuje s dekadencí estetickou. Ošklivost už není dostatečně ošklivá – nahradila ji zdeformovaná krása. Ostatně ani ohavnost hrbatého kulhavého starce není zdaleka tak repulzivní jako ohyzdnost dříve krásné dívky proměněné v narkomanku prodávající své tělo. Nejedná se tedy o maximalizaci ošklivosti, nýbrž o její rafinovanou kombinaci se zdeviovanou krásou. V reakci na kulturní vyprázdněnost se u autora místo Kierkegaardova „Rytíře víry“ dočkáme apokalyptického „Rytíře ateismu“, kdy stav melancholie a nihilismu nepřechází ve víru v Boha (jehož Nietzsche ve své knize „Radostná věda“ nadobro pohřbil), nýbrž k „finis ultimus“ konzumu coby novému druhu fetiše a vanitas. Spatřiv, jak současný „homo oeconomicus“ involučně degraduje na „homo degeneratus“, Hartl přestřihává u časované bomby naráz oba dva drátky.

 

Přítomné objekty obklopuje aura bezčasí. Vše je zmraženo v prostoru, jakoby mrtvé či katalepticky strnulé v tetanovém spasmatu. Nelze se ubránit dojmu, že vystavené výtvory mají své vlastní vědomí, život, lidskou duši a s ní i ontologické „Dasein“, jež s námi sdílí. Nemůže tomu být ani jinak, neboť každý autor vkládá do svých výtvorů část svého ducha a vůle, stávaje se součástí svého díla ve formě individuálního panteismu. Cožpak není umělec božským demiurgem a zároveň i miltonovským Satanem vlastního tvůrčího univerza? A kdo by chtěl být Bohem, když může být Ďáblem? Však i Charles Baudelaire prohlásil, že ctnost je umělá a nepřirozená, zatímco zlo se páše bez námahy.

 

Promyšlená konceptuální provokace, kterou bychom nalezli i v tvorbě jiných dekadentních sochařů typu Hanse Bellmera či bratrů Chapmanových, je častým leitmotivem Hartlových děl. Např. asambláže ze série „Crime Scene“ přináší svědectví z míst po spáchaných zločinech. Není tam žádná krev či stopy po násilí, takže je jen na nás, zda se odvážíme rekonstruovat si tragédii ve své mysli, či se budeme pouze kochat informelní estetikou bez dalších konotací. K zamyšlení podněcuje i dílo „Human Strain“, neboť při pohledu na stůl coby kus nábytku si obvykle nepředstavíme nic negativního, avšak lidská lebka nahrazující část jeho nohy nás zde značně vyvádí z míry. Dojdeme k prozření, že stůl může být použit nejen jako jídelní a pracovní, ale i operační a pitevní. Francouzský básník, Comte de Lautréamont, charakterizoval moderní krásu jako „náhodné setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole“. V umění ale nic není náhoda – náhodný je pouze náš bolestiplný lidský život. Na to konto Otto M. Urban konstatoval, že „bolest a utrpení vede k novému prozření“.

 

Tam, kde pokrytecká společnost s fanglemi a duhovými transparenty vítá ekonomické migranty, aktivisticky se přivazuje ke stromům a pořádá pochody na podporu nejrůznějších sexuálních menšin, cynik Hartl vztyčuje prapor s nápisem „ZLO“ coby kritický vykřičník, jímž nás probouzí z halucinace falešného klidu a iluzorního blahobytu. Kéž je tento ironický manifest „le mal pour le mal“ varovným zvonobitím pro naši hroutící se societu, jež může brzy následovat osud starého Říma. Na této výstavě zkřížila umělecká dekadence meč s dekadencí společenskou. Čas ukáže, kdo z tohoto boje vzejde jako vítěz.