Vernisáž Dante Daniel Hartl: Holy Hell

„Holy Hell“ v angličtině značí výkřik údivu nebo hrůzy. Je to oxymóron a zároveň paradox. Pakliže Bůh stvořil veškerý svět, je tedy svaté i peklo? Nejsou ctnost a hřích, dobro a zlo jen dva vrcholy té samé hyperboly ležící mimo prostor společenské morálky, přičemž jedno holisticky doplňuje druhé podobně, jako se prolínají rozdílné hudební nástroje v symfonickém orchestru? Nebo měl pravdu William Shakespeare se svým výrokem: „Peklo je prázdné, ďáblové jsou mezi námi“? Tyto i další otázky klade Dante Daniel Hartl ve své výstavě.

Expozice je lemována lesklými párty závěsy coby novodobá Platónova jeskyně, čímž poukazuje na nicotnost a pomíjivost povrchní zábavy. Čím bujařejší večírek, tím větší ranní kocovina. Východisko nepřináší ani laudanum náboženství, jehož opium tráví rozum jako hadí jed. Dalším tématem je animalita a lidská interakce s říší zvířat. Je nutné klímovsky pozřít krysu, abychom se krysou sami nestali? Řehoř Samsa se v Kafkově povídce proměnil v odpudivý hmyz, avšak běda, kdybychom mohli spatřit podobu naší vlastní psýché – jistě bychom se dočkali daleko hrůznějšího pohledu…

Musí člověk obrazně zemřít pro vnější svět, aby se pak mohl podobně jako Fernando Pessoa nebo Henry Darger znovuzrodit pro svůj svět vnitřní? Nebo nás před všespolečenskou dystopií zachrání Umění coby poslední záchranná brzda před vykolejením vlaku naší dějinnosti? Snad by alespoň částečnou odpověď mohla přinést tato výstava. Jedno je ovšem jisté: „Lepší vládnout v pekle, než sloužit v nebi.“ (John Milton, Ztracený ráj)

Dante Daniel Hartl si stihl na české výtvarné scéně získat věhlas nejen svým svérázným vizuálním stylem, ale též nespornou odvahou a chutí tvořit svobodně bez ohledu na konvence a hranice běžných zvyklostí. Ačkoliv studoval v ateliéru Malby na pražské UMPRUM, jeho tvorba je charakteristická spíše prostorovými objekty, experimentováním s netypickými materiály a jejich vlastnostmi nebo postkonceptuálním přístupem k malbě. Často pracuje v sériích, ve kterých klade důraz na silný myšlenkový základ, protkaný nádechem dekadence a pro něj typickým černým humorem. Záměrná provokace je pro Hartla nástrojem, jak okamžitě získat pozornost diváka. Často k tomu využívá pečlivě vybrané artefakty, které nám předkládá ve zcela nových kontextech a neotřelých kombinacích, které způsobují disrupci našeho dosavadního vnímání jejich významů. Otevírá nám tak dveře hlouběji do příběhů jednotlivých děl, ve kterých jako by obnažoval realitu od povrchnosti a přetvářky a poukazoval tak na skutečnost, že vše není takové, jaké se mnohdy urputně snaží být.