Vernisáž Dalibor David: Dnes zůstanu doma

Do 4.9.2016 bude v Galerii Vyšehrad, nad Libušinou lázní, Praha 2 – Vyšehrad (na ostrohu nad Vltavou kousek od Kostela sv. Petra a Pavla), přístupná zajímavá výstava obrazů Dalibora Davida: Dnes zůstanu doma.

Text kurátora Petra Vaňouse k autorovi a výstavě:

Dalibor David (nar. 1972 ve Valašském Meziříčí), absolvoval v l. 1986 – 1990 SUPŠ v Uherském Hradišti a v l. 1990 – 1997 Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér Malba I, škola prof. Jiřího Sopka). V druhé polovině 90. let se účastnil výstavní iniciativy studentů Sopkova ateliéru, jejichž výstupem byly projekty nazvané „Punčový řez“. Do kontextu současné malby zařadily díla Dalibora Davida výstavy 4 x 1 (Galerie VŠUP, Praha, 2002) a Resetting / Jiné cesty k věcnosti (GHMP – Městská knihovna, Praha, 2007-08). V r. 2011 vystavoval David společně s Jiřím Sopkem v Galerii Sýpka ( Valašské Meziříčí). Na začátku roku 2016 uspořádala autorovi samostatnou výstavu Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě. Dalibor David patří mezi výrazné koloristy současné české malby. Své náměty, jimiž bývají zpravidla jednoduché předměty denní potřeby nebo osamocená lidská figura, redukuje na nepodstatnější vztah, který bychom mohli definovat jako „figura“ a „místo“. Tato zdánlivá banalita, se kterou je digitální fotoaparát okamžitě hotov, otevírá pro malíře naopak nedozírné pole možností, jak problém řešit. Lze říci, že je tento „vztah“ dokonce jedním z hlavních nosných problémů malby vůbec. Oč se tu jedná? Především o diferenci mezi barvou jako materiálem a barvou jako světlem. Každý předmět má nějakou (výrobní) barvu. Ta se ale proměňuje se světelnými
podmínkami. Jinak vypadá lampička, když svítí, jinak když je zhasnutá, jinak ve dne brzy ráno, jinak v poledne a jinak večer apod. Tento popsaný moment vyjadřuje časovou dimenzi námětu. Vedle ní je tu však ještě jeden podstatný aspekt, který digitální technika opomíjí, a tím je autorův osobní vztah k zobrazovaným předmětům vyjádřený nejen výběrem a určitou intimitou, ale také samotným „rozvrhem“ a „propracováním“ námětu.
Obeznámenost s věcmi obsahuje jejich blízkost. Společně vytvářejí úběžník, kterým je v případě Davida pocit zázemí, či domova, jednoduše prostředí, v němž se člověk cítí klidně a bezpečně. Přes náměty předmětů denní potřeby, pracovní nástroje, interiérové vybavení se David dostává k tematizaci širšího problému obsaženého ve slově domov. Domov je prostor pro tělo uzpůsobený co nejvíce tak, aby v něm bylo člověku i psychicky co nejlépe. Podobnou roli hraje také oblečení. Přebírá funkci ochrany v okamžiku, kdy opouštíme svůj domov, zázemí, a vydáváme se do džungle veřejného prostoru, kde prší, jezdí automobily, spaluje slunce, jednoduše tam, kde očekáváme nějaké překážky a komplikace.
Výstava Dnes zůstanu doma tedy tematizuje jak autorův intenzivní vztah k předmětům, které spoluvytváří intimitu domova, tak problematiku kultury odívání jako formy ochrany, skrytosti a mimikry vůči okolí, o níž (formě, pozn. aut.) lze přeneseně uvažovat také jako o jakési „mobilní skrýši“ či „zázemí“ pro tělesnou schránku jedince i pro jeho psychickou „pohodu“. Typ a barva oblečení může prozradit lidský charakter stejně, jako ho může dokonale skrýt. Někdo si přeje být mezi všemi viděn, stát se středem pozornosti, jinému vyhovuje nenápadnost či dokonce maximální neviditelnost. Tělesná přítomnost a psychické naladění modelují proměny vnímání – naše i těch, které s odstupem pozorujeme.
Čím je tělesnost v malbě Dalibora Davida? Na to dává odpověď jeho zacházení s předmětností jako takovou. Předmět stejně jako figura unikají jakýmkoliv objektivním formám. Pokud je chce malíř zaměřit, mizí jejich obrysy v množství různých fenoménů, které je zasazují do prostředí a činí z nich součást nekonečného prostorového kontinua. Tento princip si autor přivlastňuje a používá jej s osobitou ironií a nadsázkou, jež zároveň zohledňuje psychickou rovinu vnímání. Příkladem je ležící figura mizící v pestrobarevných pruzích gauče (Pruhovaná přikrývka, 2013), nebo obraz Pan kytka (2013), kde motiv ležící figury s groteskními prvky macešky místo tváře a překříženými nohami v kostkovaných kalhotách odkazující na postavu Harlekýna mizí v pestrobarevném záhonu skvrn, jež mohou být stejně tak květinami jako obecnějším barevným vlněním světla. Figura se tu stává jak průvodcem po světě jevů, jejichž intenzita je pro malíře typu Dalibora Davida přitažlivá, fascinující
a nevyčerpatelná, tak po odstínech lidské psychiky, která proměňuje dramatičnost a hloubku viděného. Proti principu výkonu, neustálé zaměstnanosti a zrychlenosti, staví Dalibor David zklidnění a koncentraci. Stačí se někde posadit, nebo si lehnout a dívat se kolem sebe. Nejlépe je, alespoň na chvíli, splynout s okolím. Doma se to daří lépe, než kdekoliv jinde. Nic tu nevyrušuje. Z mnoha důvodů je někdy dobré zůstat „jen tak“ doma.

Petr Vaňous