Vernisáž Co čas už nevrátí: Praha 60. let ve fotografiích Borise Baromykina

Do 11.10.2015 bude v hlavní budově Muzea hl.m.Prahy, Na Poříčí 52, Praha 8 – Florenc, přístupná velmi zajímavá výstava Co čas už nevrátí: Praha 60. let ve fotografiích Borise Baromykina.

Výstava obsahující 114 snímků představí fotografie pražských ulic a veřejných
prostranství, na nichž autor zachytil dobovou atmosféru. Na výstavě budou zastoupeny
také fotografie dokumentující dění v tehdejších hudebních divadlech Apollo, Rokoko
a Semafor.

Muzeum hlavního města Prahy nepořádá fotografické výstavy často, a pokud je pořádá, pak
z díla žijícího autora zcela výjimečně. Jednak nechce soupeřit s celou řadou pražských
specializovaných galerií a jednak přirozeně čeká, až dílo bude důkladně prověřeno časem. Proč
tedy nyní do svého výstavního programu zařadilo autorskou výstavu Borise Baromykina?
Fotografie tohoto autora totiž navazují na to nejlepší z klasické pražské žánrové fotografie.
Žánru momentek ze života pražské ulice a obyvatel města se věnovalo v minulosti mnoho
tvůrců, profesionálů i amatérů, a věnují se mu mnozí fotografové i v současnosti, avšak
přechodem na digitální médium a opuštěním černobílé poetiky je jedna historická etapa této
kategorie fotografické tvorby uzavřena. V minulosti vzbudily mimořádný ohlas veřejnosti
muzejní výstavy slavných fotografů prezentující obdobnou tematiku v díle Ladislava
Sitenského a Zdenko Feyfara. Snímky tohoto typu zachycují situace běžné i výjimečné, jevy
náhodné i typické. Předkládají obraz města, jehož atributy jsou v čase proměnné, a mají proto
kromě umělecké i významnou dokumentární hodnotu a v nejednom případě i jemný humor.
V divácích tak tyto fotografie, vystavené v jistém časovém odstupu od svého vzniku, vyvolávají
lehkou nostalgii a dráždí přirozený sentiment. Shromažďovat uvedený typ fotografické
produkce a prezentovat ji veřejnosti patří k poslání Muzea hlavního města Prahy. O to více byli
muzejní pracovníci příjemně překvapeni nabídkou fotografické výstavy od dosud neznámého
autora, Borise Baromykina, jehož černobílé snímky Prahy 60. let se kvalitou obsahovou
i uměleckou dílu slavnějších kolegů této žánrové kategorie plně vyrovnají, a s radostí ji přijali.

Výstavní kolekce sto čtrnácti černobílých snímků z 60. let dvacátého století je zaměřena dvěma
směry. Jedním je žánrová fotografie z pražských ulic a veřejných prostranství, na nichž s velkou
mírou talentu autor zachytil podmanivou dobovou atmosféru a neopakovatelné momenty
každodennosti, které může divák vnímat doslova jako malé příběhy. Druhou obsahovou linií
jsou fotografie dokumentující společenský a kulturní kvas své doby na profilech tehdy
populárních hudebních divadel (Apollo, Rokoko, Semafor) včetně portrétů jejich protagonistů
a atmosféry jejich představení. Mimořádné jsou pak portréty osobností světového jazzu a popu,
a to i světového, které v té době koncertovaly v Praze (Duke Ellington, Dizzy Gillespie, Beach
Boys, 5-th Dimension).
Všechny vystavené snímky jsou zhotoveny jako autorské zvětšeniny klasickou technologií,
nikoliv jako digitální tisky. Převážná většina z nich dosud nebyla nikdy publikována.
Mgr. Boris Baromykin se narodil 29. 5. 1941 v Třebíči.
Je absolventem FAMU, kde vystudoval kameru u prof. Jana Kališe (1964). Po studiích
a vojenské základní službě pracoval jako externí kameraman v Československé televizi v Praze
a Košicích, jako fotograf a publicista spolupracoval s různými časopisy, divadly a hudebními
skupinami. V době „Pražského jara“ přijal zaměstnání režiséra Zahraničního vysílání
Čs. rozhlasu. Od roku 1970, kdy dostal příležitost vrátit se ke své původní profesi, pracoval
jako kameraman a později režisér v Krátkém filmu Praha, zejména ve studiích loutkového
a kresleného filmu. Za své animované filmy získal i několik významných ocenění. V KF Praha
působil až do roku 1991, kdy se vrátil ke svobodnému povolání. V následujícím období
spolupracoval mj. také jako fotograf na několika dokumentárních filmech pro Českou televizi
a zejména na celovečerním filmu Jana Švankmajera „Otesánek“ (2001). Volné fotografii se i při
náročném zaměstnání nikdy nepřestal věnovat, ale k ucelenější prezentaci své práce se dostal
až v důchodovém věku. Jako fotograf se průběžně věnoval nejčastěji těmto tématům:
dokumentární fotografii, populární hudbě a jazzu, portrétům i aktům. Nikdy nebyl členem
žádné politické strany.
Účast na společné výstavě:
Skryté poklady – Liturgický rok (Dům umění města Brna, Brno 1997)
Samostatné výstavy:
Třebíč mých vzpomínek (Fotografie z let 1956‒1958) (Malovaný dům, Třebíč, 1998)
Fotografické návraty (Česká hudební scéna 60. let) (Divadlo U Hasičů, Praha 2004)
Co všechno odnes čas (Retrospektivní ohlédnutí za fotografickou tvorbou) (Malovaný dům,
Třebíč 2009)