Vernisáž CC: výstavy objektů Pavlíny Kvity a obrazů Petry Švecové

Vytváření harmonických prostředí přináší nejen vizuální požitek, ale také estetické situace, ve kterých se krása stává neoddělitelnou součástí každodenního života. Pěstování péče o vymezený prostor přináší poznání principů koloběhu života, síly a odolnosti přírody a při časté rutinní práci pak odměnu v podobě estetiky, kterou dialogicky vytváří zahradník se svou zahradou podobně, jako umělec se svým dílem. V dialogickém propojení obrazů a objektů vznikají estetické situace, které vtahují do principů růstu, zrání, ale i místa, kde se lze ponořit do klidného prostoru a najít v něm útočiště před bouří světa kolem.

Vizuální reflexi nad významem soukromí, bezpečí, harmonie či útulnosti, představuje už koncept hortus conclusus, princip uzavřené zahrady, která je ale zároveň otevřená přírodě a okolnímu světu. Krásná zákoutí ukazují, jak právě příroda dokáže odolat i nejtěžším zkouškám a zároveň stále učí o resilienci a adaptabilitě. Progresivní myšlenky o odolnosti před nepřízní osudu v rámci studia válečných zahrad a zelené infrastruktury zaznamenal v knize Defiant Gardens: Making Gardens in Wartime (San Antonio: Trinity University Press, 2006) americký historik Kenneth I. Helphand. Skrze ni připomíná, že i v dobách před bouří může zahrada sloužit jako útočiště, místo naděje a síly. Zahrada nabízí odmítnutí utrpení, je neodmyslitelnou afirmací a znakem lidské vytrvalosti. Prosazuje důstojnost života a oslavuje ji.

Mohlo by se zdát, že leitmotivem výstavy je krása květů, organické tvarosloví či pestrá paleta barev, nicméně právě síla lidské vůle, ducha, jsou sděleními, které principy nalezitelné v přírodě odkrývají a ukazují, že příroda může být nejvěrnějším průvodcem v nejtěžších časech.

Netřeba se ale jen oddávat romantické představě o rozkvetlém sadu. Hlavně takový potřebuje péči i vláhu a za tvrdou rutinní péči pak daruje krásu, klid i prostor osobního bezpečí. S podobnou péčí přistupuje malířka ke svým plátnům. Petra Švecová, absolventka pražské Akademie výtvarných umění, která prošla ateliéry Milana Knížáka, Vladimíra Kokolii a Vladimíra Skrepla, představuje i nejnovější obrazy V sadu (2024), Altán (2024), Zahradník (2024), Misty Morning (2024) nebo Flower Faces (2024). Ty zobrazují nejen principy péče o osobní prostor, zrcadlí křehkost, podobu utváření osobního mikrosvěta, ale také zaznamenávají obsesivní zaujetí řádem a jeho stavbou. Naproti tomu v jemné, ale o poznání přímější technicistní formě, představuje souhru živlů sochařka Pavlína Kvita, absolventka ateliéru Lukáše Rittsteina na pražské Akademii výtvarných umění. Tvarosloví, které Kvita vytváří, nese rysy intuitivního modelování, organické dynamiky, ale i striktně poskládané kompozice jednotlivých stavebních fragmentů. Na výstavě představuje nejnovější sochařský objekt Strážce vodního pramene (2024), také Živly (2020), Sloupový fantom (2022) a to za denního světla viditelné přesouvá do noční krajiny skrze objekt Moon (2022), který pomyslně osvětluje i venkovní prostor galerie Curator Contemporary.

Vyšší řád a jeho principy se tak zhmotňují v estetických situacích vytvořených skrze obrazy Petry Švecové a sochařské objekty Pavlíny Kvity a nechávají na libovolně dlouhou dobu vstoupit do zahrady či sadu – dle imaginace každého návštěvníka.