Vernisáž CC: Kryštof Kaplan a Annemari Vardanyan

Výstavní platforma Curator Contemporary bude v pravidelných cyklech uvádět tři výstavní linie, z nichž ta primární bude představovat dialogické propojení obrazu a plastiky. První takový dialog dvou umělců přináší již v listopadu a to ve výstavě Můj nepokoj, můj pohled.

 

Výstava Můj nepokoj, můj pohled uvádí osobitou velkoformátovou kresbu Annemari Vardanyan (* 1994 Jerevan, Arménie) a plastické objekty Kryštofa Kaplana (* 1987, Praha), doplněné zcela novými, dosud nepředstavenými kruhovitými sochařsko-malířskými objekty – rondely, utvořené ve spolupráci s malířem Martinem Matouškem (* 1976, Hořice), který v experimentu vstoupil do plastického terénu barvou.

Annemari Vardanyan bývá představována jako autorka figurálních, především interiérových scenérií s určitou kontemplativní a intimní atmosférou, jež se vyznačuje existenciální odcizeností patrnou z výrazů tváří. Kurátorská selekce výstavy Můj nepokoj, můj pohled v díle Annemari odkrývá méně známou tematickou oblast jejího díla, která vyvstává z uvedení struktury emocí. Vybrané kresby (Connection I., II., 2020) jsou určitým způsobem ještě intimnější a to tím, že existenciální rozpoložení mladé autorky je vyjadřováno v ich-formě, v portrétu vlastního pohledu, který není neutrální realistickou observací okolí. Je to portrét vlastního pohledu, v němž se mísí viděné s emocionálním rozpoložením. Je to uchopení stavu, kdy oko spíše pasivně zachycuje viděné, jako pozadí, na kterém samovolně defilují pocity. Možná i určité mizející chvilky bezmyšlenkovitého pocitu, určité náhlé kontemplace, jak je v „Estetice mizení“ rozpoznává francouzský filozof Paul Virilio. Díla Annemari Vardanyan bude možné vidět naposled v tomto roce v Čechách na této výstavě, posléze až v březnu 2023 na její autorské výstavě v Los Angeles.
V samostatné práci sochaře Kryštofa Kaplana je tematizován „příběh oka“ a napětí pohledu. Jedna z plastik vybraných do celku výstavy představuje oko samo (Oko, 2022) a to tak, že oko, obvykle zdroj pohledu, činí předmětem-objektem, jenž se klade pro pohled pozorujícího. Výraz Kryštofa Kaplana je možno chápat jako určitý druh překladu či abstrakce předmětných tvarů do vlastního autorského tvarosloví, ve kterém se aktuálně výrazně projevuje téma tenze a napětí, respektive určité tíhnutí, napínání vlastní tíhou podléhající zákonům gravitace. Také jeho Oko (2022) je okem spoutaným lanem, vnitřní tlak oka je zvyšován vlastním tíhnutím, poddává se tíži. Z anatomického oka autor zachovává pouze kulovitý tvar bulvy. Jeho oko postrádá bělmo, duhovku i zornici. Je to černé oko! Oko zalepené nebo možná oko obrácené dovnitř sebe sama, jelikož jeho černý povrch odkazuje spíše ke sklivci. V celku autorova díla koresponduje s tématem orgánů a tělesnosti, s různými variantami orgánů bez těla a s „tělem bez orgánů“ (vyjádřeno v dikci díla Deluze-Guattariho). S pohledem jakožto procesem si Kaplan pohrává v objektech City Light (2016), jejichž povrch je plasticky rozvlněn jako plachtoví, čímž odkazuje na jistý úvaz a v kontrastu napínající sílu, možná i tlak ve tkáních. Povrch mění svou barvu v algoritmu běžného reklamního citylightu. Nenese však obvyklá sdělení, jen pod povrchem nechá nepokojně pulzovat sílu světla a barev.

Kurátorská koncepce CC, jenž je založena nejen na dialogu dvou umělců, ale také na dialogu dvou kurátorů, Báry Alex Kašparové a Michala Tošnera, ohledává rezonance obrazu a plastiky. Propojení právě Kaplana a Vardanyan není náhodné – ukazuje intimní kresebnou práci zdánlivě prázdných prostor pokojů, jejichž dynamiku umocňuje tenze plastických objektů vnášejících pohled z nepokoje do pokoje.