Vernisáž Břetislav Malý: Soft Steel

Do 21. 4. 2024 je v Galerii u Betlémské kaple, Betlémské náměstí 8, Praha 1, přístupná velmi zajímavá výstava Břetislav Malý: Soft Steel.

Průvodní text kurátorky Martiny Mrázové:

Když mluvíme o obrazu, máme obvykle na mysli plošný objekt zavěšený na stěně, který sestává z plátna pojednaného barvou a upevněného na rámu. Co ale vlastně vidíme, když se díváme na obraz? Vzpomeňme si, jak v galeriích před obrazy často hledáme vhodný úhel, abychom malbu mezi světelnými odlesky aspoň částečně zahlédli. Víme, že barvy na obrazu vnímáme díky jejich schopnosti pohlcovat a odrážet paprsky světla o různých vlnových délkách. Odražené světlo ale zároveň vytváří určitou bariéru efemérních odlesků, které se proměňují s každou změnou světelných a dalších podmínek. Nevnímáme tedy místo obrazu samotného spíš jakýsi vizuální smog, který víceméně ulpívá na povrchu a brání nám proniknout k matérií obrazu jako takového?

Úvahy nad hmotnou podstatou obrazu a nad možnostmi naší percepce přivedly Břetislava Malého ke koncepci obrazu, která zásadně proměňuje tradiční malířská schémata. Malého nezajímá iluzivnost malířské plochy, nechce vytvářet ilustrace příběhů nebo spekulativní reflexe vnějších či vnitřních skutečností, jež se nacházejí kdesi mimo obraz. Podobně jako Donald Judd, Frank Stella a další stoupenci minimalismu a analyticko-konceptuální malby, i Břetislav Malý považuje za prvořadý objekt obrazu a náš vztah k němu. Pozornost proto obrací přímo k obrazu, k jeho fakticitě, materiálu a konstrukci. Promýšlí a zostřuje různé možnosti a konfigurace strukturálních vztahů uvnitř obrazu, které z daností malířského média inherentně vyplývají.

Pro výstavu Soft Steel je určující inspirace fenoménem polarizace, optickým jevem založeným na částečné eliminaci odraženého světla, které nám umožňuje zpřesnit to, co vidíme. Například při běžném pohledu na hladinu jezera vidíme plochu vodní hladiny plnou světelných odrazů, zatímco s polarizačními brýlemi najednou vidíme skutečnou masu vody i s její barvou a s různými detaily pod hladinou. Právě princip změny lomu světla, který využívá polarizace, vedl Břetislava Malého k promýšlení obrazových situací, v nichž staví elementární aspekty malby do nových pozic a vztahů.

Obrazové objekty Břetislava Malého můžeme chápat jako heterotropní situace, v nichž je plocha obrazu – tradiční pole vizuálního zájmu – radikálně vychýlena ze své osy. Zrak pozorovatele nemůže ulpívat na povrchu obrazu, neboť zde žádná taková frontální plocha není. Přísné a zároveň subtilní ocelové konstrukce pevně svírají na sebe navrstvená plátna, která jsou propojená epoxidovou pryskyřicí do jediného kompozitního celku. Obrazové pole je zde sice zachované, ale zcela minimalizované a spíše tušené – z malířské plochy se divákovi ukazuje pouze profil přírodních pláten, jejichž struktura ostře kontrastuje s pevností ocelového rámu. Jelikož malířskou plochu nevidíme v míře, jak jsme zvyklí, máme možná pocit, že zde není ani obraz. Přestává ale obraz existovat ve chvíli, kdy je našim očím malířská plocha skrytá? Nebo můžeme obraz vytvořit i jako komplexní prostorovou situaci na pomezí obrazu a objektu, která na iluzivní efektní plochu může i rezignovat?

Břetislav Malý nás ujišťuje, že mu jde stále především o obraz. Proto volí v podstatě konvenční portrétní formáty a zachovává i všechny elementární formální aspekty malby včetně barvy a světla. Malířskou plochu sice nevidíme, přesto jsou jednotlivá plátna pojednaná grafitovým práškem, základním přírodním prvkem v barvě neutrální šedi a s výrazným kovovým leskem.

Malířskou plochu tedy Břetislav Malý činí pouze jednou z částí obrazového objektu a místo ní zvýznamňuje strukturální vztahy v obrazu. Ve snaze proniknout k materiálové podstatě obrazu provádí ostrou autopsii, během níž se mu otevírají nové možnosti vytváření obrazu bez závislosti na malířské ploše. Kompoziční malířská schémata, která fungují v klasické malbě jak iluzivní, tak i abstraktní, jsou v dílech Břetislava Malého konstruována v oproštěné, „čisté“ formě. Proces otevírání vnitřní struktury obrazu nakonec nabývá podoby plně trojrozměrných ocelových objektů, jakýchsi prostorových dialogů hutných homogenních struktur z navařovaných linií oceli, které v kontrastu se striktními pásovinami z téhož materiálu působí nečekaně měkce, jako by pozorovateli nepřístupnou plochu otevíraly.

Martina Mrázová