Vernisáž Břetislav Malý – Angry Sequences of Yellow Color

Do 20.5.2017 bude v Galerii 101, Ovocný trh 17, Praha 1 (po zazvonění do 2.patra), přístupná výstava Břetislava Malého – Angry Sequences of Yellow Color.

Dva texty Martina Dostála a dovětek věnované Břetislavovi Malému:

I. Hlavní intencí malíře Břetislava Malého je zkoumání média tradiční malby, respektive její rozklad na barvu a barvy, které současně s jejich dekonstrukcí syntetizuje ve svá sytá a intenzivní barevná pole. Zkoumání barvy a také spojujících či rozdělujících prostor a meziprostor mezi nimi ho přirozeně vede k rozrušování tradičních obdélných nebo čtvercových formátů, i když ani ty nezanedbává. Zároveň svým malováním komplikuje dvojdimenzionální povrch malby, aby neváhal ani nad její invazivní intervencí do prostoru. Odtud jeho velké obrazové instalace: od stropu visící plátno, jak je Břetislav inscenoval na zámku v Mikulově v létě 2016 či rozvlněné velké plátno z téhož roku, opřené o zeď a vyztužené latěmi, jak je představil na výstavě v Blansku. Posun od zkoumání vzájemných vazeb a konjunkcí barev do jejich inscenování pomocí stále ještě pomalovaných pláten souvisí se zájmem o všechny komponenty malby, tedy i o konstrukci její rubové odvrácené strany, neboť i ta může mít svůj vliv na její smysl a povrch. Jestliže se dekonstrukce malby pomocí konstrukce rozjede do důsledků, může popírat i samotný princip malby – vždyť visící plátno neposkytuje jednoduchou oční pouť po povrchu obrazu. Otevírá však možnosti jiné recepce malovaného obrazu, jiných výkladů a jiných vizuálních zážitků. Podstatné je rozpínání obrazu v prostoru tak, že samotný prostor se stává prostorem malby, divák se tedy stává do jisté míry její součástí, její existencí. Výstava je pak koncipována velmi pečlivě, respektive výstava může být ve svém důsledku jedním obrazem. Malovaným obrazem, neboť Břetislavovo malování je založeno na fyzickém výkonu nanášení barev, a tuto haptičnost povrchu malby, ať je v jakékoliv podobě, divák cítí. Tato fyzičnost vnímání může vést i k žertovné zkratce (či zkratu), kdy visící pomalované plátno evokuje zkrátka pověšený hadr, který malíř využívá při malování. Asi by mě toto spojení nenapadlo, nebýt kompozic o více než tři desetiletí staršího malíře Jana Merty, tematizujícího sugestivní malířskou řečí právě tento předmět. Ostatně – co je většina obrazů? Pomalované plátno, tedy ušlechtile artikulovaný hadr. Je zřejmé, že Břetislava láká samotný akt malování. Malování, tedy svého druhu fyzická akce v privátním kontextu ateliéru, zatížená jak nekonečně velkou, tak i nesnesitelně lehkou či snesitelně těžkou historickou tradicí tohoto média. S tím souvisí malířovo zkoumání technologie malířství, teorie barev a teoretických i filosofických textů, které se k malbě vztahují. Rozpínání malby v postkonceptuálním modelu umění má tak, jak je vidět i u Malého, svoji razantní pozici, svým způsobem širší a překvapivě dynamičtější než jiná vizuální média, která sice pracují s širokou škálou mimoestetických vstupů, ale bez opory v estetických konstantách se rychle vyčerpávají. Břetislav na nich ale staví svoji celou uměleckou strategii.

II. V průběhu 50., 60. a 70. let došlo malířství na okraj svých modernistických možností zkoumáním struktury, textury a v posledku monochromatickou abstrakcí. Absolutní malba se stávala intelektuálním kontrapunktem konceptuálních a filosofií sycených přístupů, šířících se napříč celým poválečným uměleckým spektrem. Postmoderní exploze osmého desetiletí svým osvobodivým divokým malířským terorismem uvolnila náměty, gesta a „způsobné způsoby“ tvorby obrazů, a také se ovšem příliš nezabývala zkoumáním sebe sama; externalita měla své dionýské hody. Punková energie však trvá vždy jen krátce, malířství i malíři se zklidnili, zvláčněli, zúhlednili. A nechali malovaný svět jít dále, jako vždy v dějinách, obtěžkaný jedinečnou explozí, na kterou se vždy rádo vzpomíná. Uvolněné malířství si tak mohlo v dalších letech syntetizovat rozličné možnosti, umělecké i sociální, technické i ikonografické. Jedním z jeho posledních výdobytků se zdá být neomoderna, tedy s různou konfuzí zkoumané vrcholky moderních a modernistických trendů, překotně se převalující přes 20. století. Kombinatorika malířských možností se teď i nadále zdá být nekonečná, když neomoderna s sebou přinesla rovněž tvůrce zkoumající modernu s téměř racionální vášní. Geometrické konstrukce, barevné koncepty, hravé převracení subjektu a objektu, estetické expedice za obrazy a mimo obraz, to všechno jsou premisy, se kterými může současný umělec umanutý malířstvím počítat. A v této situaci si hledá své místo v bystřině malování, i své důvody, proč vlastně malovat, Břetislav Malý. Bezpochyby má v sobě malířskou vášeň, bez níž by jeho umělecké výpravy za hustotou barvy nebyly možné. Současně se, přirozeně, vzpírá opakování dosaženého či jednoduše dosažitelného. Potřebuje experimentovat, zkoumat, přehodnocovat. A přemýšlet o malbě, či lépe řečeno, přemýšlet malbou. Dochází tak k výsledkům, které můžeme vnímat jako syntetickou extrakci toho, co se dělo v malířství od poloviny minulého století dodnes. Struktura, textura, konceptuální geometrie podstatou malířství a s působením zadních, očím diváka skrytých konstrukcí, které drží plochu malby. Od toho se odvíjí přemýšlení o malování ve vztahu k prostoru, a posléze ke komponování sledu obrazů v prostoru výstavní síně. Jeden z rozhodujících principů Malého práce je bezpochyby vrstvení, které téměř fyzicky cítíme z obrazů. Obrazy atakují až hmotnou, prostorovou nutností vrstvené barvy a současně se brání jednoduché, vstřícné estetice. Je za nimi nejen nutnost malování, ale také suma komplikovaného přemýšlení, kupříkladu s vazbou na Wittgensteinovy texty o barvách. Od toho se odvíjí malované přemýšlení o rušení kontextů mezi barvami, o barvě jako prostorovém elementu, o fascinaci barvou jako takovou. Malíř se, řečeno jeho slovy, „přiklání k variantě, kdy základní barvy jsou tři: teplá šedá, studená šedá a hnědá.“ Chce jimi zkoumat prostor, čas a tvar barev. Je na divákovi, zda přijme tento sofistikovaný subjektivní klíč k Malého obrazům, nebo se jen oddá smyslovému kontaktu s malbou. Je to – tak i tak – prostě zážitek.

III. Stále intenzivněji si uvědomuji, že by bylo zajímavé komparovat Malého práce s malířskými tendencemi druhé poloviny 60. a 70. let, které pracovaly s různě strukturovanou monochromatickou malbou. V českém prostředí, respektive holandském, mám na mysli zejména povrchově živou malbu Tomáše (Tomase) Rajlicha, po svém syntetizující vedle minimalistické struktury monochromatickou texturu a jemnou gestiku. Ze světového kontextu mohou být ve vztahu k Malému zajímavé úvahy o malbě a o barvě jako soustředěném organismu, jak to najdeme u Gottharda Graubnera, či reálná estetika Američana Roberta Rymana, nebo v širším záběru zkrátka malířství, které rozvíjelo osobitě pojímané „primární struktury“, ať už tím míníme fundamentální malířství, reduktivismus, minimalizující analytické tendence či cokoliv jiného. Nechal bych to ale jako možný úkol pro samotného malíře. Co myslíte?

Martin Dostál