Vernisáž Bet Orten: Až budu velká

Do 4.6.2017 bude v Kavárně co hledá jméno, Stroupežnického 493/10, Praha 5 (vstup přes parkoviště), přístupná skvělá výstava fotografií Bet Orten: Až budu velká.

Text kurátora výstavy, znalce umění Patrika Šimona:

Slovo „nevinnost,“ které mne napadá při pohledu na fotografie Bet Orten, je prosté a přitom vystihující společný leitmotiv setrvalé fascinující něhy. Soubor podivuhodných až filmově výrazných snímků vznikl za autorčina residenčního pobytu v Austrálii. V téměř nekonečné cestě, kterou podstupuje hrdina Jamese Joyce Odysseus, aby odkryl smysl svého života v lásce a sdílení, musela odjet i fotografka Bet Orten na druhý konec světa, aby tváří v tvář cizímu prostředí objevila skryté sny svého dětství, jakési nalezení základní kresby budoucího autoportrétu. Nikoli náhodou patnáctiletá Mililicent Bloomová v Joyceově románu odešla z domu, aby se v Mullingaru učila fotografii. Jemné předivo souvislostí se řetězí jako v rozfázovaných fotografiích Bet Orten. Nenápadná hrdinka, malá holčička, se podobá Alence v říši divů. Tají dech nad mocnými křečemi starých stromů (kdy v každé jejich křivce je zaznamenán růst) a v korunách slyší zpívat píseň a potkává anděla, jehož šaty hoří touhou a láskou – stát se dospělou, vidoucí a naplněnou osudem uhrančivé lásky. Česká fotografie v posledních letech nenápadně, o to však s výrazným přesahem, akcentuje přítomnost osamocené dívky, jako například v tvorbě dnes již celosvětově známé Terezy Vlčkové, zvláště pak v jejím cyklu „A Perfect day, Elise“ z roku 2007. Naprosto odlišnou polohu můžeme vidět i u amerického fotografa Jocka Sturgese v jeho subtilních pubescentních aktech.
V okamžicích pobytu v exotické zemi člověk objevuje přírodu, která je natolik mocná, že ji jako vidoucí fotograf nemůže přehlížet, snaží se zdolávat úbočí kamerou tak, aby nepřinášela jen dokument, ale především poesii (vždyť sama autorka má svým jménem blízký vztah k jednomu z největších českých básníků Jiřímu Ortenovi). A pak také odhaluje to, co je uloženo v archetypech našeho vnímání – symboliku tvarů v jejich nahodilé přítomnosti odrážející se v nás samých. Fotografie je absolutně emocionální až v závratném okamžiku, kdy do ní vstoupí člověk. Jedno zda v roli dítěte anděla či jako svůdné dívky, která konfrontována s tragédií předčasně dospívá, aby pochopila, že ze snů se jednoho dne probudíme, protože musíme vystavět krunýře a obranné valy snů nových, neboť jenom jimi můžeme zdolávat výšky zdánlivě nedosažitelných cílů. Ztrácíme nevinnost, abychom ji opět potkali v autentickém sestupování ke kořenům sebe sama. V tomto smyslu má umění nekonečné možnosti. Protože jeho hájemství je v krystalické čistotě otevřeno jen tehdy, když zůstaneme dětmi.
Autorka nejlépe sama vystihuje důvody poslední práce: „Nejdříve jsem v Austrálii začala fotit zátiší, vyráběla sošky z ledu, namáčela předměty do vody, fotila flóru v akváriu, pak při cestách po krajině, zaznamenávala fascinující australskou přírodu…a pak se tam najednou objevily ty dvě malé holčičky a já věděla, že v nich je pro mě něco, co jsem už možná dávno ztratila, ale pořád hledám…Lehkost, svobodu bytí, křehkost ženské duše… A pak mi došlo, že já jsem už „velká“… Ale jako by mi v hlavě stále zněla ta magická věta, jako ještě nedávno, když jsem byla malá a říkala si „až budu velká.“ A pak jako bych se vzbudila ze snu. Nebo v něm stále jsem?“

Nikdy se neprobudit je ostatně opravdovým poselstvím média fotografie a umění jako takového. To tajemné a cítěné uvnitř, ono nenápadně velké a malé zároveň, to neznámé, co nás nepřestává pokoušet uhrančivostí – a také to jediné, co má v životě smysl – nevinnost.

Patrik Šimon