Vernisáž Barbora Bieylonovič – Through-depth-ment

 

Barbora Bieylonovič na svých obrazech ráda zpracovává atmosféru lesa a krajiny, specifických okamžiků, které na zachycovaném místě zažila. Pevnou součástí její tvorby je také figurální malba i kresba a portréty. Portréty často vytváří technikou akvarelu, ve formě jakýchsi deníkových záznamů. Tématem bývají nespočetné formy a výrazy obličeje, ve kterých zachycuje emocionální rozpoložení. Nebývají to vlastně ani tak konkrétní lidé a obličeje, které zobrazuje. Bývají to spíše emocionální stavy, ke kterým si autorka propůjčí konkrétní obličej.

Obrazy inspirované cestou lesem jsou často z míst, která zná a znovu a opakovaně jimi prochází. Mívají v sobě prvek určitého napětí. Jak příjemného, ve smyslu dobrodružství a poznání, tak tajemného až zlého, nebezpečí, se kterým není radno si pohrávat. Snad až genia loci konkrétního místa.

Naproti tomu ztvárnění močálů a rozlehlých snových planin v sobě mívají trochu melancholický a trochu zlověstný nádech. Vyzařují nejasnost. Jakoby celá krajina dřímala v těžkém, ale nutném spánku, ponořená do bezčasí. Dynamickým prvkem v těchto výjevech bývají blíže nespecifikované elipsovité a kruhové víry, které do nehybné atmosféry vnášejí pohyb. Po důkladnějším pozorování ve víru lze leckdy spatřit skrytý obličej nebo obličeje. Celý výjev pak působí trochu jako čekání na podnět zvenčí, který spící krajinu probudí do nové skutečnosti.

Nejzásadnější pro ni stále zůstává snová krajina a les. Jejich úseky, kterými v reálném životě často prochází a ticho, které ji v tu chvíli obklopuje. Díky takové atmosféře je možné naladit se více na okolní prostor, v němž každý jemný zvuk získává na síle. Krajina a les se tak v jejím případě stávají prostorem průniku do jiných dimenzí, do jiné reality. Z obrazů se často vynořují bytosti nebo možná duchové bytostí, které s místem mají něcospolečného. Jako by zde něco hledaly, s někým živým se chtěly zkontaktovat. Kromě intenzívního zážitku se tím možná vrací také do dětství, kdy žila s rodiči na samotě. Prostředí lesa, luk, bažin a blíže nespecifikovatelných přírodních scenérií ji od té doby nepřestává fascinovat.

Obrazy lidské figury – a zvlášť výrazy obličejů – dávají naproti tomu tušit její obrovský temperament, mnoho dřímající a nevyužité energie, možná i temné stránky, které se ale nebojí malbou a kresbou ztvárňovat a ventilovat. Akvarelem nebo kombinovanou technikou, často rozmývanými, dokáže vyjádřit různé výrazy a pohnutky. Při jejich ztvárňování si dovolí vypustit ven přebytek emocí, potlačený vztek, smutek. Na rozdíl od krajin, kdy je naladěná spíše na přijímání, u figury a portrétu se naopak vydává z přebytků. Dalo by se dost možná tvrdit, že tento druh tvorby je pro ni očistným.

Její současná výstava je přehlídkou nejnovější tvorby. Na rozdíl od té předchozí do ní zařadila také obrazy s jasnějšími barvami a nevytíranými plochami. Celé dílo tak nabývá na lehkém optimismu a – možná – na pomalém probouzení se ze sna. V duchu názvu výstavy vyjádřeno – po období tíživé hloubky, poučena a zbavena některých iluzí přirozeně dospívá k jasnějšímu pohledu a radosti ze života i přes jeho těžkosti. Nebo prostě jen do této fáze tvorby začlenila chvíle, kdy se ona sama stává více naladěnou na denní-pozitivní stránku života, aniž by při tom zanevřela na tlumenou, snovou polohu. Výstava je doplněna několika objekty získanými z přírody. Jejich jedinou úpravou je barevný povrch v souladu s malířčinou barevnou škálou. Nechybí ani do červena laděný soubor menších výseků z krajiny a portrétů na plátně, převážně ve zkratkovité, grafické poloze. Po technické stránce zůstává věrna olejovým barvám a akrylu či jejich vzájemné kombinaci a v poslední době stále častěji maluje také pastelem.

Ivana Beranová
kurátor